Pondělků je třeba
PONDĚLKŮ JE TŘEBA
Krásné pondělí! Vím, že spousta lidí nemá pondělky moc v lásce a jejich postoj chápu. Přece jen je to nový začátek, sice ne tak vzácný jako Nový rok, ale nastává nový sedmidenní cyklus, během něhož se otevírají nové šance. To nám dává pocit naděje, ale zároveň jakoby se otevírala velká černá jáma. Ale jsou i takové pondělky, během nichž polovinu dopoledne prospím, vstanu jen aby se neřeklo a další hodinku klimbám nad snídaní u „Gilmorek“. Ještě v pyžamu narychlo opeču kuřecí, aby měl hladový budoucí kuchař co úst, až přijde vysílený ze školy a pak to přijde. Konec. Definitivní tečka za fenomenálním víkendem v podobě koupele vonící po šeříku. Tlumené světlo, knížka s příběhem ženy, která svou schopností žít navzdory ranám osudu uvádí v úžas všechny kolem a neuvěřitelně inspiruje své čtenáře (pro mě je Spisovatelkou – kdykoli tuto knihu čtu, mám neuvěřitelnou chuť tvořit). Voda smáčí kůži dekotlu v pravidelných intervalech jako příliv a odliv pobřeží a nic krom té mrňavé ztemnělé místnosti neexistuje. Hrubá žínka vydrhne každý centimentr těla téměř k nepoznání, peeling vyhladí nedokonalosti obličeje a dá mi pocit, že jsem konečně „čistá“. Lehká masáž pokožky hlavy při aplikaci šamponu konejší mé vnitřní dítě a ubezpečuje ho, že všechno bude zase dobré. A pak z té tmy vyjde do světla bytu úplně nový člověk. Zmocňuje se mě pocit, že teď, když jsem jaksepatří vylepšená, můžu dokázat cokoli si zamanu.
Co mě dokáže dohnat k nutnosti prožívat úkon kterým je obyčejná očista jako by byly vstupenkou do nirvány?To, že člověk prospí tři hodiny než nastoupí na dvanáctihodinovou směnu by přece mělo patřit k mládí. „Všichni“ to dělali, ačkoli nyní v jejich věku by je to zabilo a zasněně při takových vzpomínkách vzdychají „jo, to byly časy“. Když v noci není nuda sestávající z bezuzdného opíjení a proběhne i nějaká větší akce, která člověku rozproudí adrenalin v žilách a dovoluje mu poté ještě dlouho říkat „to bylo šílený, jo, u toho jsem byl“, může večer prohlásit za zdařilý. A pak není proč litovat toho, že jsem v práci úplně k ničemu a kdybych tam nebyla vůbec tak by se také nic nestalo (navrh s faktem, že byla neděle). Bolehlav a rozhoupaný žaludek se snesou, to, že zírám jak sůva z nudlí nikoho nezabije a zpomalené kognitivní schopnosti lidi kolem ještě pobaví. Tak k čemu ta nutnost téměř sakrální koupele?
Byl to večer jako každý jiný. Měla jsem na sobě úžasné nové šatičky z Batavie, experimentální nutkání mě přimělo obléknout si pod oranžovohnědé šatky tyrkysové tričko (pokud se vám to zdá nechutné, je to váš názor, podle mě to vypadalo hezky a vesele). Kozačky na vysokém klínu mi zajišťovaly poctivých desetcentimetrů výšky právě v nohách, kde mi chybí. Ze začátku to byla neuvěřitelná nuda, což vždy slibuje parádní dojezd. A taky že jo. Jak se nálada uvolní, oficiální hosté našeho oblíbeného podmiku zaplatí a vypadnou, čím dál víc nás baví jen tančít a zpívat, co to dá. Byla by to příjemná noc, jakých jsme už zažili hodně. Nalívali bychom si, na co bychom měli chuť, majitel baru a kamarád v jedné osobě by odmítal od nás přijmout platbu za zkonzumovaný alkohol, „protože peníze kazí charakter“. Nad ránem bychom se v poklidu rozešli a vzpomínali, jaký to byl příjemný večer.
Tak by tomu bylo nebýt jednoho idiota, který si nárokoval jednu z barových židliček jakožto přítel jedné ze servírek (moc hodná a veselá bytost, podotýkám). A nebýt toho, že se prostě musel chovat jako idiot a zrovna u toho byl přítomen jistý muž. Muž, který nemá za potřebí vyhledávat problémy, ale jakmile se někdo rozhodně vyhledávat problémy s ním, donutí ho během chvíle, aby toho hořce litoval. A tento idiot byl takový idiot, aby problémy vyhledával a to velmi důrazně. Dalo hodně práce a několik hodin, aby tato rozmíška stála jen několik půllitrů a jeden popelník. Co ale ve mně mělo zanechat, že jsem se téměř poprala s jedním ze svých dobrých kamarádů jen proto, aby on se nepopral s namachrovaných egoistou? Ne, že by si ránu nezasloužil. Ale přece jen jsme civilizovaní a není dobré pouštět se do pěstních soubojů s dvojkou na žíle.
Už ten večer jsem se zamyslela nad rozdílností našich názorů. Oba jsme věděli, že zmlánit řečeného potížistu by bylo na místě. Ale příroda učinila z muže lovce–ochránce a z ženy pečovatelku. Byly tyto prazákladní pudy na vině za to, že potížista nedostal, co si zasloužil? V čem se teda liší povahy lidí, když dva jsou schopni snášet provokace a popichování ze strany rváče a jiný, který je stejný pohodář jako ti dva, se neudrží a klestí si cestu skrze dvě holky? Asi by šel celý večer do háje, nebýt skupinky účelově ignorující, co se kolem děje a snažící se blbce vyvolávajícího rvačku, obránce, co nemá problém výzvu přijmou a skupinku, jež se snaží uklidnit situaci, přivést na jiné myšlenky a vrátit se zpátky k původnímu účelu mejdanu – zábavě.
A nakonec je to stejně všechno jedno. Střepy se zametou, zůčastnění za vším udělají silnou černou čáru a z večera, který jsme si nezřízeně užívali navzdory nepříjemnostem, je jen další historka pro příští setkání. Díky bohu za tu úžasnou koupel.