Vánoce, Vánoce přicházejí
Líbí se mi, jaký je letošní prosinec klidný a bez stresu. Jindy touhle dobou centrem města valí hordy nabalených lidí obtěžkaných milionem igelitek s vražedným výrazem ve tváři. Pravidelně od listopadu chodí má matka domů navztekaná a otrávená, nikoli z toho, že by se hodinu dohadovala s konkurentkou, kdo koupí poslední pár rukavic, ale čistě jen proto, že musela projít okrajem „ožehavé zóny nákupů“ a deset minut během jízdy autobusem na ni působila sociální infekce.
Letos je ale všechno jinak. Navzdory tomu, co hlásá kalendář, máme za oknem duben a blížící se svátky nám připomínají jen dětské sbory pištící vánoční koledy, jež se linou z reproduktorů obchodních center. A samozřejmě přehnaně a nevkusně ozdobený obří strom, čnící na každém náměstí každého města, čím vyšší tím honosnější. Letos jsem o první adventní neděli nebyla v práci, napadlo mě tedy jít se konečně jednou podívat, jak stromeček rozsvěcují. Příjemná společenská událost, říkala jsem si. Přetrpěla jsem tu nejhorší jízdu autobusem od dob střední školy, příšernou zácpu na nejrušnější křižovatce, kdy se člověk jen s odevzdáním díval na hodiny a pomalu se smiřoval s faktem, že událost, kvůli které tohle všechno absolvuje, stejně nestihne. Nakonec, díky úprku a vymotávání se mezi dětskými kočárky, ji stihl. Na náměstí nebylo k hnutí. Tolik lidu pohromadě si vybavuji pouze z dokumentů o 17. listopadu 1989. A vzhledem k lhostejnosti společnosti, jak ji znám já, se mi nechce věřit, že by tam opravdu bylo tolik lidí, jako se přišlo podívat na rozsvěcení stromku 2011. Poté, co jsme se prodrali davy na místo, ze kterého víceméně bylo něco vidět, jsme matně zaslechli něčí proslov, ovšem čí nebo odkud rečnil nám nebylo dopřáno zjistit. Pak přišla ta chvíle. Jemně to zablikalo, jako víření bubnů a pozornost šumícího davu se obrátila k jedinému místu, asi desetimetrové jedli v jeho centru. Než stihl člověk zatajit dech a připravit se na to, že brzy přijde vzpomínka, jež by si chtěl jako příjemnou a nostalgickou uchovat, na jedličce zářily modré a žluté žárovičky podsvětlující dárečky z lesklého papíru a obrovské perníky nejrůznějších tvarů zdobené cukrovou polevou. Pro takový okamžik by se asi hodil povzdych, něco jako „Och“, které si člověk pronese zatímco jej zaplaví pocit lásky a pospolitosti. „Jééj“ by taky bylo ještě na místě značící radost nad obdobím, které tato událost zahajuje a nadšení nad vším, co mu přinese. Co rozhodně nebylo na místě, bylo mé „hm“. Na nic víc jsem se nezmohla. Přepadlo mě takové zklamání, co jsem kvůli tomu musela všechno překousnout, abych tam mohla být a nakonec mě stejně neopouští pocit, že jsem to prošvihla. Z reproduktorů se linula vánoční koleda interpretovaná dětskými sbory – skutečnost, která mě pronásledovala už týden a po ty následující čtyři neměla přijít žádná změna. Jen co světýlka ozářila dav pod nimi, lidi se začali rozcházel. Samozřejmě jako první odcházeli ti, kteří byli v samotném středu, přímo u kmene stromu. Hrnuli se všemi směry ven a ten, kdo chtěl ještě chvilku postát a uměle si navodit onen pocit, jež v něm mělo nabudit právě rozsvícení stromu nevěděl, zda má nejprve uhnout doprava, doleva, dopředu nebo dozadu.
Když jsme se náměstí relativně vyprázdnilo, konečně bylo možné prohlídnout si strom. Nebyl ošklivý. Trčil se do výšky krásně rovně, pravidelné větve držely nad lidmi svou ochannou náruč a ozdobený byl velmi decentně, takže nikdo nemohl popřít, že vánoční stromky jsou zelené (rozdíl od stromu na staroměstském náměstí, kde sice tvůrci připravili dechberoucí světelnou show, zato ze stromku vytvořili obrovský svítící dort). Přesto mi bylo toho stromu líto. Aby narostl do takové výšky, musel toho spousto přežít. Zřejmě byl jen o trochu mladší než já. Přežil kyselé deště, kůrovce a další škůdce, ale pak masí pomalu umírat, zatímco kolem prochází lhostejné duše, které nedokáží myslet na nic jiného, než na nekončící seznam úkolů a povinností, jež má pevný a neměnný termín – 24.12. A ten strom, kolem něhož musí několikrát projít, aby všechno vyřídili, jim to ještě připomíná!
Dokud bude teplo a žádný sníh, máme jistou šanci, že nic nebude tak hektické a frustrující jako v uplynulých letech. Lidé si sice říkají: „Vánoce se blíží, měl bych...“ Ale nikdo se do ničeho nehrne. Takové by svátky měly být. V klidu. Je otřepané nazývat Vánoce svátky klidu a míru, ale proč jinak bychom je měli slavit. Většina společnosti v česku je ateistická, takže zrození spasitele nikomu spánek neubírá. Má to být období, kdy se zastaví čas, stroje vypnou a přestanou řídit náš svět a mobilní telefony zazvoní jen v případě, že si lidé chtějí popřát štěstí, zdraví a říci si, že se mají rádi. Taková věc by asi měla být automatická, najít si chvíli jen pro sebe, kdy vystoupíme z toho kolotoče zvaného svět, strávíme čas se svými blízskými a nikdo nám nepoleze na nervy. Ale dnes to evidentně sám od sebe nikdo nedokáže a jediné, co ho k tomu dokáže přimět, je datum v kalendáři. Takže, ať nadáváte sebevíc, že nesnášíte Vánoce a těšíte se, až bude konečně po nich a vy budete mít klid, važte si toho, že jsou, protože je to přesně naopak. O Vánocích máte klid, na který jste celý rok neměli čas a seznam úkolů jako nablízskat celý byt a sehnat dárky pro lidi, kterým absolutně nevíte, co koupit, je naprosto nepodstatný. Komu záleží na prachu na nejhořejší skříňce, když na něj stejně není vidět? Komu záleží na tom, že dostal pod stromeček nějakou ptákovinu, když sedíme všichni dohromady, cpeme se cukrovím a povídáme si o všem možném? A komu záleží na tom, že se pohádal s kamarádkou? Jsou přeci Vánoce, takže se musíme udobřit, abychom si předali vánoční dárky – jaká hádka, stejně to byla hloupost.
Takže šťastný a veselý advent plný rodinné pohody a přátelských setkání.