Viva la vita
VYCHRTLICE VE VEDLEJŠÍ KABINCE
Příšerná honička. Teď před Vánoci není horšího zaměstnání než prodavačka. Lidi šílí, neustále si klepou na hodinky a častěji než v jinou část roku slyšíme: „Potřebuju nějakou knížku pro...“ Ach jo. Knihkupectví plné knížek, některé jsou dobré, některé méně, ale vzhledem k tomu, že dva lidé nemají stejný vkus, bez konkrétnějších informací je přání zákazníka takřka nesplnitelným úkolem. Tímto využívám příležitosti a apeluji na případné zákazníky: Kyselý obličej prodavačky nezpůsobila neochota vám pomoci, ale zadání mission impossible – zužte výběr alespoň na určitý žánr!
Co žena spolehlivě potřebuje poté, co se sedm hodin běhá sem a tam, pomáhá lidem vybírat dárky, dohaduje se s blbcem na druhé straně pultu a ještě se snaží stihnout doplnit vyprodané zboží, aby se běsem posedlí lidé měli v čem hrabat? Srovnat hladinu hormonů dokáže jedině něco nového, hezkého, především nepotřebného, díky čemu se vyhne proudu obecné hysterie. Ani já nejsem výjimkou. Módními časopisy jen znuděně listuju a obcházení krámků s hadříky, pomalé přesouvání se od stojanu ke stojanu mě nebaví. Nicméně sem tam nadejde chvíle, kdy i mě přitáhne lákavá výloha C&A a i kdybych měla tu obří plochu prošmejdit centimetr po centimetru, musím si nutně něco odnést.
A pak mám štěstí. Já se svou neskutečnou vybíravostí najdu několik triček, které se mi zdají dokonalé. Navzdory cedulím omezujícím počet kusů v kabince přibalím ještě jednu sukni a tamtem svetřík – koneckonců, k čemu by mi byly ty dokonalý kozačky, kdybych neměla na zimu žádnou sukni? Proklouznu do uličky s převlékacími kabinkami a hledám nějakou volnou. Jakmile za sebou zatáhnu závěs zmocní se mě chvilková klaustrofobie. Stísněný prostor, dvě zrcadla a snaha vyvléct se z toho, co mám na sobě způsobuje, že si připadám jako dosti neohrabaná hadí žena.
No krása. Mám na sobě jedno z triček, lehce růžové (dost nezvyk, růžovou nesnáším, ale tohle je moc pěkná lososová), s potiskem motýla. Materiál je neskutečně lehoučký, jako bych na sobě nic neměla, délka těsně pod zadek skryje nepříznivé partie. I když ne všechny. Tričko je tenoučké a lehce průsvitné, takže ta pneumatika, co se obvykle zatáhne pasem džínsů a pod černou nebo červenou se tváří velmi neškodně, prosvítá v celé své kráse. Přece to nemůže být tak hrozné. Potřebuju jen víc prostoru. Roztáhnu závěs a vystoupím před kabinku. Vida, ze dvou metrů to nevidá tak strašně jako z padesáti centimerů. Začínám si říkat, že do toho přece jen půjdu, když se odhrne závěs u vedlejší kabinky. Z titěrného prosturu vylezou dvě holky, je jim kolem osmnácti. Jedna se nakruje sem a tam, z prava, z leva, na sobě legínky a pletené šaty těsně pod miniaturní zadeček. Kolem pasu jí viditelně nic nepřebývá. „Co myslíš? Nedělá mi to velký zadek?“ ptá se kamarádky.
Podívám se na sebe znovu do zrcadla, tentokrát ale v úplně jiném světle. Najednou mi pupík rozhlížející se po světě nad okrajem kalhot připadá neskutečně nabobtnalý. „S těma legínama to nevypadá nic moc. Chtělo by to klasicky střižené kalhoty, buď hnědé nebo béžové.“ Doporučuje právě druhá z dívek vedle mě. Pravý koutek mi nevědomky vyjede vzhůru v kyselém úšklebku. To si dělá legraci? Já bych si na sebe nic takového vzít nemohla a ty šaty jsou úžasný! Brala bych šaty a teprve potom vymýšlela, s čím je sladit.
Zatáhla jsem za sebou závěs a sundala tričko. Pověsila ho na ramínko a chvíli na něj zírala. Mám šatník plný tmavých nebo různě barevných věcí, ale takhle světlého nemám nic. Je opravdu hezké, navíc dost pohodlné. Kolik? Stopade? Ve slevě? Čert vem ideální míry, pneumatiku kolem pasu a široké boky. Čert vem namyšlenou vychrtlou kozu s titěrným pozadím, která si neumí vážit toho, že si může dovolit obléct šaty, do kterých bych se já se svou devadesátpětkou kolem pasu netroufla ani z legrace navlíknout. Pokud se nemám definitivně zbláznit z davového šílenství a vyhnout se hysterickému střídání nálad, jaké se mě zmocňovalo vždy ve zkouškovém období, potřebuju si nutně něco koupit. Takže ta modrá sukně a růžové tričko odchází se mnou (samozřejmě jsem z toho neudělala jeden model, tolik soudnosti mi ještě zbylo). Ať se ohrnuté nosy třeba postaví na hlavu, ten špíček je důkaz toho, že se netrápím výživou pouze na polystyrénovém chlebu.
Viva la vita!