Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 5.

23. 3. 2012

 

5. Tajemný objev

„To nemůžeš udělat!“ Ze Slovankovic domu se teď pravidelně ozývaly rozhořčené hlasy.

„Tak dost holčičko! Ty my nebudeš říkat, co mám a co nemám dělat. Dům je můj a Káčin a my už jsme se dohodli.“ Karel byl nekompromisní. Dohodl se se sestrou, že dům po matce prodají. Bohužel, jeho dospělá dcera nesla tuto skutečnost velmi nelibě.

„Jak to můžeš udělat? Vyrostl jsi tam, tví rodiče tam prožili celý život a ty teď svůj domov prodáš?“vyčítala. Karel jen bezmocně rozhodil ruce.

„Hele, to už jsem ti vysvětloval několikrát a už mě to začíná unavovat. Konec Terezie! Zítra půjdeme dům vyklidit, aby si ho mohla převzít realitní kancelář a nehodlám už o tom déle diskutovat,“uzavřel debatu. Když vyděl, jak se Tereza znovu nadechuje k odpovědi, varovně zdvihl ukazovák. „Konec, rozumělas? Běž do pokoje, ráno musíme cestou vyzvednout Markovi.“

Bylo rozhodnuto. Karel s Kateřinou seděli v kuchyni svého rodného domu a plánovali co odvézt a co v domě nechat. Tereza se nemohla smířit s porážkou. Před odjezdem se pokusila stěhování bojkotovat, po tomto nevydařeném pokusu znovu (po kolikáté již?) přesvědčovala otce, aby vyměnili jejich obrovský chladný dům, za menší a útulný domek babiččin. Marně. Teď přecházela z pokoje do pokoje a nedokázala si představit, že za týden už tu budou bydlet úplně cizí lidé. Tady v prostoru mezi pohovkou a radiátorem mívala jako malá svůj bunkr. Tuhle skvrnu na koberci pod konferenčním stolem udělala, když se s Nikou při jedné oslavě přetahovala o panenku a jak drcla do stolu, převrátila sklenici s červeným vínem. Vzpomněla si, jak otec tehdy huboval, ale babička se smála tomu, jak barva vína výborně ladí s kobercem. Stěny nutně potřebovaly znovu vymalovat, tyhle bílil ještě strejda Filip, teď už bývalý manžel tety Kateřiny. Veronice byli tehdy čtyři a málem mu podtrhla štafle, když maloval strop.

Podobné vzpomínky ji zahlcovaly při pohledu na každé místo, na každou věc. Všimla si, že Veronika dělá totéž. S nepřítomným výrazem přecházela od jednoho k druhému a na každé maličkosti ulpívala pohledem. Dřevěnou kočku sedící vedle velké palmy vzala do náručí a chvíli ji chovala. Když ta chytila pohled sestřenice, objevila se jí v očích němá otázka. Tereza přikývla a Nika schovala kočku do svého batohu.

Se slovy: „Takže, holky.“ se vrátili jejich rodiče do obýváku a obrátili k sobě jejich pozornost.

„Rozhodli jsme se, že nábytek tu necháme. Teri jestli chceš nějaké obrazy, tak si je vyber, Káťa udělá totéž.“ Karel Slovank se chopil slova a organizoval práci jako v továrně na čokoládu. Kateřina se při jeho proslovu stranou usmívala a moc se snažila, aby nebylo vidět, že se směje jemu.

„My vyklidíme elektrospotřebiče, Terka zabalí nádobí a ty Veru udělej něco s těma blbůstkama, co jsou vystavený po celým domě. Potom se přesuňte na půdu.“ Po skončení svého rozsáhlého monologu jim pokynul do práce.

Tara zabalila nádobí v kuchyni a přesunula se do obývacího pokoje, kde měla babička vystavné broušené sklo a servisy na čaj a kávu. Ty balila obzvláště pečlivě, do dvou nebo tří vrstev novin a s láskou je ukládala do jedné z krabic, které dostali v jednom supermarketu. Asi poprosí tetu, aby si alespoň jeden ten servis směla nechat. A to sklo! Poctivé české broušené sklo, takové je už dnes téměř k nesehnání.

„Terko?“oslovila ji sestřenice. „Už to mám hotový, ale nevíš, co máme udělat s knihovnou? Snad tady tvůj táta nechce ty knížky nechat? Pro babičku byly knížky její život.“ Tara se nuceně zasmála. „Jasně. To víš, že je tu nechce nechat. To jen při své přepečlivé orgnizaci na jeden nepatrný, nepodstatný detail zapomněl. Narovnej je do nějaké pevné krabice, takovou sbírku tu v žádném případě nemůžeme nechat.“

Jak mile měla zabalené nádobí, šla Verče pomoci. Děda měl ve své sbírce opravdové poklady, babička jim jednou vyprávěl, že to byly právě ty úžasné knihy, které ji přiměly zapomenout na svého zaslíbeného chlapce a provdat se nakonec za dědu. Nepřekvapuje mě, že na ně zapomněl, říkala si Tara. Ten četl hodnotnou literaturu naposled tak na střední.

Hotovo? Jé, jste hodné, že jste zabalili i knihy. Zrovna jsem vám o tom chtěla říct, Karel na ně nejspíš zapomněl. Teri, Verča to zvládne, pojď mi, prosím, pomoct na půdu,“požádala Kateřina. Starší z dívek nadšeně souhlasila. Taková půda vždycky skrývá spoustu tajemství a Tereza se neodvažovala myslet si, že své prarodiče úplně znala. Magdaléna stále žije, žije v tobě. Musíš udělat jedinou věc, abys mohla vyrovnaně žít: Najít ji sama v sobě. Jsi její dědic. Přišla jí na mysl slova neznámého kluka. Nechápala, co tím chtěl říci. Pokaždé, když vyběhla do parku, volala na něj stejně, jako tehdy na tom hřbitově, ale nepřišel. Zřejmě jeho slova začnou dávat smysl teprve v ten správný čas.

Probírali se s tetou nejrůznějším harampádím. Pokud tady nějaké poklady byly, stará žena je schovala tak dokonale, že její vnučka neměla šanci najít je jinak, než pouhou náhodou. Našlo se tu vše. Stará okna, která otec i přes babiččiny protesty nechal vyměnit za nová plastová, malířské náčiní, kbelíky zaschlé barvy a laku a také nekonečné množství pečlivě zapečetěných krabic. Kateřina se nostalgicky rozhlížela. „Jako děti jsme si tu hrávali. Máma to hrozně nerada viděla, vždycky nás vyhnala. Když zákazy nepomáhaly, prostě před námi půdu zamkla. Schovávala tu něco, co nechtěla, bychom našli v domě.“ Káťa se zarazila nad vlastní dedukcí. „Nevím, proč mě to teď napadlo. Raději bychom se měli dát do práce.“

Posílali ze schodů krabice, pomalu spouštěli křehké náčiní. Až úplně vzadu pod arkýovým oknem Tereza konečně objevila něco zajímavého. Velkou starou truhlu. V duchu se zaradovala a pokusila se jí otevřít.

O to se ani nesnaž. Ta je tu odjakživa, co si pamatuju, ale otevřít se nám ji nikdy nepodařilo,“zavolala na ni teta.

„A mohla bych si ji nechat? Už dlouho takovou chci, ale nikde jsem ji nemohla objevit,“poprosila. Katka jen přikývla a dál se probírala záplavou starých hraček. Terka znovu láskyplně pohlédla na truhlu a vrátila se s novým elánem do práce.

Doma jí otec pomohl vynést truhlu do patra a společnými silami ji dostrkali až do Terezina pokoje. Na svou velikost byla poměrně lehká, jako kdyby byla prázdná. Tereza přesto doufala, že tam něco najde. Něco, co jí ukáže babičku v jiném světle, takovou, jaká skutečně byla.

Jakmile osaměla, jala se pečlivě prozkoumávat zámek. Byl masivní, starý a začínal rezivět. Zamyšleně přešla ke stolu a rozhlížela se po odložených věcech. Několik učebnic naskládaných bez ladu a skladu jen tak přes sebe, barevné propisky a zvýrazňovací fixy, pentilka, pastelky. Vedle našla pohozené náušnice a náramky, co měla minulý den na sobě a pár gumiček do vlasů a několik vlásenek. Dlouze pozorovala vlásenky a myslí jí proběhlo několik filmů, kdy pomocí vlásenky odemkli hrdinové potřebné zámky. Na to ale určitě musí být nějaká technika, pomyslela si. Přesto jednu vzala a začala jí všelijak kroutit v zámku. Ať se snažila sebevíc, dílo se jí nedařilo. Vztekle mrskla pérkem o stěnu a kopla do židle. Jak se uklidnila, zkusila to znovu. Zase se jí začal zmocňovat vztek, když v zámku něco cvaklo. Ze samé radosti zavýskla, jak se ale ukázalo, ještě neměla vyhráno. Zkorodovaný zámek se sice podařilo odemknout, ale ani tak nechtěl povolit. Kopla do truhly a zamumlala na zámek: „Dobrá, jak chceš. Když to nejde po dobrým, půjde to po zlým.“ Sešla dolů do komory, kde měli kromě čistících prostředků uskladněno také nářadí. Chvíli se v něm přehrabovala až našla co hledala. S bytelným kladivem v ruce a pomstychtivým výrazem ve tváři se vrátila k zrezlému zámku. Několikrát do něj uhodila, až konečně ucítila, že povoluje. Rozmáchla se co největším obloukem a bum! Zámek upadl. Vítězoslavně zavýskla. Užší špičku kladiva zahákla do mezery mezi víkem a zapáčila. Jak mile se utvořil otvor, strčila do něj prsty a truhlu konečně otevřela. Nevěřícně hleděla dovnitř. Byla prázdná. Pocit vítězství z ní rázem vyprchal. Automaticky zcela bezmyšlenkovitě přejela prsty po hladkém dně. V levém zadním rohu ale její prsty narazily na nerovnost a zadřela si několik třísek. Slzy vzteku a zklamání jí neposlušně vnikly do očí. Přibouchla víko a vyběhla ven. Zůstala stát mezi dveřmi. Pozorovala tající sníh, jak kape ze střech a stromů, lehký opar mlhy se vznášel nad nedalekým lesem a slunce, sice ještě poměrně slabé, zářilo zpoza mraků. Nastavila k němu tvář a zavřela oči. Nasála nosem vzduch provoněný zároveň zimou i jarem. Poraněné prsty strčila mezi rty a druhou rukou se snažila zadržet psa, který se kolem ní chtěl prosmýknout do tepla.

A náhle ji něco napadlo. Bylo to tak nepravděpodobné, ale musela se přesvědčit, ujistit se. Aniž zavřela domovní dveře, spěchala zpět. Jedním energetickým pohybem otevřela truhlu a opatrně prozkoumávala nerovnost, o kterou se předtím poranila. V levém zadním rohu byla maličká neopracovaná dírka.

Vzrušeně znovu popadla kladivo a snažila se díru co nejvíce zvětšit. Jakmile do ní mohla vsunout užší konec, zapáčila.

„Voiala!,“zvolala, když se jí podařilo odklopit první dno, pod nímž bylo ještě jedno. A tam, bezpečně skryta, ležela kniha. Mladá dívka jí s posvátnou úctou vzala do rukou. Byla veliká, Tereza odchovaná módou školních sešitů všech velikostí, ji odhadovala tak na A2 a její tloušťka nebyla menší než deset centimetrů. Kůže na deskách časem ztvrdla, okraje však neztratily bohaté ornamentální vzory. Dívka cítila mravenčení v místech, kde se její pokožka dotýkala kůže, jakoby kniha sama byla naplněna životem a ona mohla vnímat tep jejího srdce.

Nevěděla, jak dlouho rozjímala s knihou v ruce, ale venku se setmělo a místnost ozařovalo jen světlo z pouliční lampy, která se rozsvítila před domem. Nedokázala se od tajemného objevu odtrhnout, přestože knihu zatím neotevřela.

„Terezo! Pojď sem dolů,“zavolal na ni otec a dívka se proprala z tranzu.

Večeře proběhla v tichosti.

„Odjedu zítra a vrátím se...nevím. Snad příští týden,“oznámil po večeři.

„Ok.“ Taře to bylo jedno. Nebude to zas taková změna. I když byl doma, stejně neustále seděl u svého notebooku s telefonem u ucha.

„Co budeš dělat, až budu pryč?“ Očividně se snažil, aby konverzace nevázla. Tereza na něj překvapeně zamrkala. „Co bych měla dělat? Budu chodit do školy, psát domácí úkoly a krmit psa. Taky občas zaliju kytičky. To jsem dělala vždy dřív, tak proč bych to měla měnit?“ Nečekala na odpověď a Karel se ani k žádné neměl. Vstala od stolu a měla se k odchodu. Mezi dveřmi se ještě otočila zadívala se na otce a nakonec ze sebe vypravila: „Měj se hezky.“ Usmála se. Takový úsměv už od své dcery dlouho neviděl. Usmál se také. Dnes se mu konečně bude spát lehčeji.

 

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář