Kapitola 6.
-
Vrať se, kam patříš
Věděla, že už za ní nepřijde. Poprvé po dlouhé době se rozloučili opravdu v dobrém. Nebude riskovat další hádku. Otevřela dveře na malý balkonek, který byl obvykle zavalený truhlíky a květináči s nejrozmanitějším množstvím bylinek a květin. Teď v zimě však působil pustě a opuštěně a Tereza si připadala nezvykle odhalená očím z ulice. Zadívala se krabičku cigaret ležící na parapetu, pak ale usoudila, že na nikotin nemá ani chuť ani náladu, proto zašla zpět do pokoje a pečlivě za sebou zavřela dveře. Otevřené nechala jen malé střešní okno. Nemohla spát se zabedněnými okny, potřebovala neustálý přísun čerstvého vzduchu. Kožená kniha ležela přesně tam, kde ji zanechala. Vyčkávala, až mladá žena sebere odvahu a konečně ji otevře, vždyť se spolu neviděly již tak dlouho a přitom byly doby, kdy bez ní zrzka neudělala ani krok.
Tereza se převlékla a potmě si vlezla do postele a opřela se zády o dřevěné obložení kolem postele. Nechtělo se jí spát. Rozsvítila lampičku a nově objevená stará přítelkyně jí těžce spočívala na pokrčených kolenou. Zhluboka se nadechla a otevřela ji. Zažloutlé listy ručně vyráběného papíru lehce a přirozeně klouzaly mezi dívčími prsty. To, co tam našla, by do babičky nikdy neřekla. Stačilo obrátit několik listů, aby pochopila, že to, co drží v ruce, je skutečná čarodějnická kniha. Našla tam několikastránkové popisy nejrůznějších kouzelných bytostí. Hltala moudrosti o jednorožcích, gryfech, ale i dryádách, vodních lidech a salamandrech. Přesto byl největší oddíl vyčleněn pro draky. Draci! Našla tu vše, od způsobu jejich života, přes popis jejich kouzelných vlastností až po způsoby jejich spojení s lidmi. Byly tu vyobrazeny nejrozličnější druhy čtyř základních čeledí, tedy draků ohňových, zemských, vzdušných a vodních. Tara ani všechno nečetla. Okouzleně listovala a prohlížela si vyobrazení a nápisy. Zaujalo ji, že většina nápisů má různý rukopis. Kniha zřejmě nevznikala během jedné generace, ale postupně ji tvořilo mnoho pokolení.
Když se dostala přes stránky o živých tvorech, dostala se ke kapitolám s recepty na přípravu pokrmů, vín a lektvarů. Následoval záznam účinků bylin, kamenů a barev. Takové množství Tereza ještě neviděla. Myslela si, že o bylinkách něco ví, ale v porovnání s tímto seznamem byly její znalosti prachem ve větru. Za herbáři a popiskami nalezla mapy. Perokresby zemí, které nikdy neviděla. Prvních několik map neslo název Conairne. Nejprve mapa celého ostrova, následovalo několik výřezů, určitých částí. A další...ale to není možné, vždyť to je jen mýtus. Ale ne, nemohla se mýlit, nad dalším, menším ostrovem se skvěl nápis Atlantis. Ohromeně pozorovala zákruty polostrovů, prstem přejížděla přes hustou spleť měst, navždy uchovaných jako odraz propadlého kontinentu. Dále za Atlantidou našla nedokončenou mapu Erin. Teď už přestala chápat úplně. Pohádkové země a za nimi Erin! Tereza moc dobře věděla, že Erin, přestože se v dnešní době už moc nepoužívá, je poetický název pro Irsko.
S myšlenkou, že už ji nemůže absolutně nic překvapit, se knihou probírala dál, když narazila na něco, co jí vyrazilo dech. Dívala se na svou vlastní podobiznu. Žena na obrázku měla tytéž rysy, tutéž postavu, stejné vlasy. A když se zadívala do jejích očí, utápěla se v temné modři.
Ale já nemám tak tmavé oči, uklidňovala se, přesto v ní už začala hlodat předtucha něčeho neskutečného. Kde se tady mohl vzít můj portrét? Babička ho tam udělat nemohla. Truhla byla celou dobu na půdě a podle toho, jak těžko se do ní dostívala, nebyla otevřená mnoho let. Babička jí musela zamknout přibližně v době, kdy se jí narodily děti nebo možná už po svatbě.
Oči jí přeběhly na druhou stránku, kde stál text vztahující se k obrázku. Kudrnaté písmo se jí špatně četlo, navíc jazyk se nepodobal žádnému, se kterým se kdy setkala. Ale jakmile přečetla nahlas nadpis, zdálo se, že slova zmatněla a rozmazala se. Když se opět zaostřila, dívala se na rodnou řeč. I kudrlinky se jí už nezdály tak nelogické a dokázala si s textem hravě poradit.
Kerian Ni´Turina.
Nejvýznamnější z rodu kněžek z Keryway, jejíž skutky byly oslavovány po celé zemi, stižena kletbou Incaie priorim. V Conairne vedla neúnavný boj proti Irharům a největšímu nepříteli království, Ro´cnatovi. Ale láska se stala její záhubou, neboť pro záchranu Světla Liama, byla sama zničena. Potom, co naděje celé Země mezi horami a mořem pohasly, odeslali zbylí Solias, jimž se podařilo ukrýt, jejího potomka na Atlantis, kde mu nepřítel nemohl ublížit. To znamenalo pád Velkých lidí a kněžská krev se smísila s krví atlantskou. Přesto si uchovávala svou kouzelnou moc, dokud Atlantis nebyla dobyta a zcela zničena nájezdem Moře. Poslední kněžka z Keryway, Dannan Lucia se spolu s několika z jejího lidu zachránila a našla útočiště v zemi Malých lidí. Přesto jsme mi Velcí byli nuceni odejít do země, spojit se s pahorky a postupem času jsme se stali jen legendou, z legendy se stala báje a vše bylo zapomenuto.
Až dojde k naplnění kletby, otevře se hřbet a dítě z velkého rodu se vrátí, kam patří.
Tereza si text přečetla několikrát. Pochopila, že má před sebou pozůstatek dávno zaniklé civilizace, ale nic z textu jí nedávalo pražádný smysl. Jednu ruku nechala na dvoustránce jako záložku, druhou se vrátila úvodní dvoustranu, kterou předtím přeskočila. Stálo tam: Kniha Elestari. A dole pod nadpisem bylo několik podpisů, zřejmě žen, kterým patřila. Elessa z Keryway, Dalion Ni´Elessa, Turina Lidara, Kerian Ni´Turina a poslední Dannan Lucia. Dannan Lucia. Zvláštní jméno. Slyšela o něm jen jednou v životě a to v souvislosti s Tuatha de Dannan, neboli Lidem bohyně Dany.
Zrzka jen zavrtěla hlavou. Vytáhla pravou ruku zpod stránek a kniha se s klapnutím zavřela. Až dojde k naplnění kletby, otevře se hřbet vrátí se, kam patří. Poslední věta jí neustále rezonovala myslí. Napůl proti své vůli, jako kdyby nemilosrdná síla osudu řídila její ruku, přejela po koženém hřbetě. Jeho obrysy se mírně zavlnily a ustálily se do zdánlivě stejné podoby jako před tím, jen s tím rozdílem, že nyní byl jasně rozeznatelný klín vsazený mezi tři drážky. Opatrně jej začala vysouvat. Bála se toho, co tam nalezne, ale nedokázala přestat. Šlo to překvapivě snadno. A tam, uvnitř v dutině, byl zavěšen náhrdelník. Opatrně jej vyjmula, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Mezi prsty se jí do celého těla rozlévalo teplo, jakoby to nebyl jen obyčejný předmět, ale měl svou vlastní duši a osobnost, která v tu chvíli měla radost, že se opět shledávají. Ten pocit byl tak intenzivní, že ji celou prostoupil a přinutil k úsměvu. Přesto na něm nebylo na první pohled nic neobyčejného. Jednoduchý stříbrný řetízek, zašlý věkem, na němž se pohupoval zvláštní kámen. Byl vybroušen do nepravidelného kulového tvaru a jeho povrch byl tak hladký a teplý, že zapochybovala, zda je to vůbec kámen. Jeho barva byla mléčně bílá, průsvitnější než jakýkoli křemen a kalnější než čirý křišťál. Tereziny oči na něm ulpívaly okouzleným pohledem.
Dlouho si jej prohlížela, převracela ho a prozkoumávala ze všech možných úhlů, jakoby měl každou chvíli zmizet a ona si chtěla pamatovat každý detail. Uprostřed svého bádání se náhle zarazila. Překotně nalistovala stránku o Kerian a znovu se pozorně zahleděla na obrázek. Z kresby byl detail, na který se zaměřovala, sotva patrný, ale při pečlivém ohledání došla k závěru, že to musí být ono. To, co právě drží v ruce, má ta žena na obrázku na krku.
„Vrátí se, kam patří,“zašeptala a pohled jí zamlžil nečekaný závoj slz, kterým se nořila své dvojnici do očí.
„Ale já patřím sem!“ S divokým výkřikem vyskočila z postele a odhodila náhrdelník. Jak vyskočila kniha odlétla a nevinně spočívala zavřená na posteli.
Nervózně přecházela po pokoji. Je to nesmysl, přemítala jako v horečce, kdy se její obličej zbarvil do červena a její pohyby byly náhle trhané a křečovité. Jak se asi může vrátit kam patří? Vždyť je to jen kniha. Babička ji možná také používala a před ní...kdovíkolik generací přede mnou už ji mělo a nic se nestalo, tak proč bych zrovna já měla být ta, která se má někam vracet? Proč se tím vůbec zabývám. Uložím ten náhrdelník tam, kde jsem ho vzala a přenechám to někomu, kdo se proto hodí víc.
Nalistovala znovu podpisy na úvodní stránce. Elessa z Keryway. Historie, navíc ta starověká byla jejím koníčkem, ale o žádném Keryway nikdy neslyšela. Dalion Ni´Elessa. Je to jasné. Kniha má přecházet vždy na ženskou pokračovatelku rodu, takže tuhle knihu jsem neměla dostat já, ale teta Kateřina. Tím je to jasné. Magdaléna stále žije, žije v tobě. Musíš udělat jedinou věc, abys mohla vyrovnaně žít: Najít ji sama v sobě. Dokážeš to. Jsi její dědic. Najednou se jí vybavila slova neznámého kluka, která od něj slyšela tehdy na hřbitově. Ano, když si přehrála to, co jí kdy vůbec řekl, konečně jí jeho slova začala dávat smysl. Celou dobu ji vlastně připravoval na tohle: Na to, že se stane něco neskonale bizarního, ale natolik skutečného, aby o tom nemohla pochybovat. Že se stane něco, co jí postaví na křižovatku cest a ona si bude muset vybrat. Buď zvolí jednoduchou cestu, bude žít v klidu, ale nudně a nikdy nenaplní svůj osud, nebo se vydá cestou plnou tmy, kde není vidět na krok. Neměla tušení, co jí čeká, když zvolí druhou možnost, ležel před ní jen stín a nejistota. Kdyby tu teď byl!, zadoufala. On by mi to dokázal vysvětlit, dokázal by mi říci, co je a co bude.
Ale není tu, napomenula se přísně. Ani babička ani on, není nikdo, kdo by mi pověděl pravdu, musím na ni přijít sama. Klasika, ušklíbla se cynicky vlastním myšlenkám. Uvědomila si, že uvažuje po způsobu hrdinů z románů, které tak ráda četla. Dostávala se prostřednictvím nich do jiného světa, ale tohle není jen tak nějaký příběh, tohle je život, nad tím se přece uvažuje jinak. Člověk ho musí brát vážně a nečekat, že dopadne tak, jak si někdo usmyslí. Kdepak. Události v životě nejsou smyšlené, nikdo je neřídí, stávají se podle toho, jaká člověk volí rozhodnutí, jakou cestou se v rozhodující okamžik vydá. Co mám dělat? Nechce se mi o něčem takovém rozhodovat, téměř si zoufala, přesto se pokusila se zamyslet.
Myslela na tátu, na Kláru, tetu Kateřinu a Verču a na školu, na své plány do budoucnosti. Nemůže svůj dosavadní život opustit, ať už to znamená cokoli. Nedokázala si představit, že přestane existovat a stane se někým jiným. Má svůj život, svou rodinu.
Rodina. To slovo před ní viselo a Tereza si pokoušela vybavit jeho význam. Nejprve ze všeho ji napadla Klára. A babička. Babička. Musela to vědět. Kniha byla původně její. Potřebovala s ní o tom mluvit, ale ani její nejusilovnější touha a potřeba nepomohly. Byla mrtvá. Její jediná opravdová rodina. Co mě tu drží? Nemám rodinu, není tu nikdo, kdo by mě tu postrádal. Klára má svou vlastní rodinu, která ji potřebuje. Já jsem sama, tak proč bych neměla zjistit, o co tu jde? Její myšlenky se začaly ubírat tímto směrem. Myslela na svou neznámou matku, otce, který je věčně pryč a na skličující samotu, která ji přepadala pokaždé, když se vrátila do prázdného domu.
Zastavila se a dlouze se zahleděla na postel. Kniha ležela zavřená, zjevně odhodlaná neulehčit dívce boj, jež právě zuřil v jejím nitru. Absurdita její dosavadní existence se střetávala s absurditou toho, co by měla nebo neměla udělat, a s absurditou všech možných i nemožných důvodů, proč by to měla nebo neměla udělat. Udělala krok vpřed, ale zase se rychle vrátila, jakoby blízkost knihy pálila. Krok dopředu a zpět. Utápěná v nerozhodnosti si vjela rukama do vlasů a sesunula se na podlahu. Kývala se dopředu a dozadu, v hlavě jí vířily vzpomínky a obrazy, některé ani neuměla nikam zařadit. Křičely na ni, připomínaly jí, kým je, ty neznámé jí naopak ukazovaly, kým by mohla být. Zoufale se snažila je umlčet, ale držely se jí jako klíšťata, nehodlaly se jen tak vzdát.
A najednou bylo ticho. Opatrně zvedla hlavu, vlasy se jí sesunuly z obličeje, který byl mokrý od slz. Opatrně se rozhlédla.
Ticho.
Dopadlo na ni jako nejpronikavější výkřik, jako rána neviditelné ruky, která ji srazila k zemi, aby následně nahmátla její hrdlo a začala ji nelítostně dusit. Těžký polštář ji celou překryl. Snažila se nadechnout, kašlala, ale vzduch do jejích plic ne a ne vniknout.
Ticho.
Tereza se těžce zvedala ze země, bojovala s tlakem, který jí drtil hrudník. Pronikavá bolest ji celou zaplavila a ohlušila vše ostatní. Padla na postel a šátrala rukou, dokud nenahmátla náhrdelník. Jakmile jej vzala do ruky, vše ustalo. Připadala si tak klidná jako snad ještě nikdy. Rozhodně se postavila. Nepamatovala si, že by někdy byla tak vyrovnaná. Znenadání si vybavila slova toho zvláštního kluka, co se objevoval ve chvílích rozkolísanosti. Mluvíval s ní v hádankách, které jí v tuhle chvíli nejen začaly dávat smysl, ale dokonce věřila všemu, co řekl, i tomu, co zůstalo nevysloveno.
A pak už nemyslela na nic a na nikoho, jen na to, co se má stát. Myslela jen na osud, na to, co jí čeká a co se stane nebo nestane. Zvedla přívěsek do výšky očí a ponořila se do něj. Přeběhla po něm modrá jiskřička. Nevěděla, jestli si to jen představuje nebo jestli spatřila záblesk vlastních očí, ale nechtěla nad tím uvažovat. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a zkušeným pohybem si zavěsila řetízek kolem krku. Kámen zapadl do důlku mezi klíčními tak přirozeně, jakoby byl vyrobený na míru. Chvíli to vypadalo, že se nestane nic zvláštního, ale pak...
Svět kolem ní vybuchl. Kolem její postavy se utvořil ohromný zlatý vír. Kdyby mohla vidět samu sebe, všimla by si, že kámen na jejím krku se rozzářil bledou modří. Vzduch kolem hýřil barvami a magií. Dívka otevřela oči a snažila se zahlédnou cokoli ze svého okolí. Nebyla schopna zaostřit nic, než zlatý, třpytící se kužel kolem sebe. Vír se točil rychleji a rychleji. Po jeho stěnách klouzala koule bílého světla. Jakmile se dotkla vrcholu, vír se přestal točit, oslnivě se rozzářil a vybuchl ve víru všech barev světa. A potom se ozvalo tiché: Puk!