Kapitola druhá
-
Osudové svátky
Vánoce. Všichni teď žili jen tím. Ve škole už se někteří učitelé neobtěovali zkoušet, pouze zadali svým svěřencům horu domácích úkolů, kdyby se náhodou o nastávajících prázdninách nudili. Všichni se bavili jen o dárcích, o tom, kdo kam na dny volna zamíří a hlavně jak se těší až vypadnou z tohohle „blázince“.
Jediná Tereza se vánočního šílenství neúčastnila. V domě nikdo nebyl, takže nebyl takový problém ho uklidit, dárky kupovala jen pro tři lidi a cukroví pekli už po tři roky s babičkou a s Klárou. Ta celý týden šílela, protože nezvládala domácí úklid, který si matka vymyslela a ona jej musela zrealizovat do nejmenšího detailu matčiných představ.
„Nenávidím Vánoce! Už aby to období hrůzy bylo za námi. Mám všeho plný zuby a fakt netuším, kdy se utrhnu na to pečení, protože jsem zatím zvládla jen obývací pokoj, který je už teď zase poházený kusy scénáře, jak máti scény, které nezvládá, vztekem vytrhává,“stěžovala si přítelkyni.
„Ale no tak, tak proč ti prostě nemůžu jednou přijít pomoc? Já doma nemám co uklízet, okna jsem myla o víkendu, kuchyň jsem vycídila včera a teď už čekám jen na tebe, až řekneš: Jde se péct.“
Klára se ušklíbla a Tara už raději v tématu nepokračovala. Věděla, že kamarádka jí závidí ten klid a volnost. Za nic jí nemohla vymluvit, že není o co stát. Není nic horšího, než když na vás rodiče nemají čas. „Jo, jenže naše máma má čas jen na to, aby mě zkritizovala, co dělám špatně a jak to všechno nestíhá,“odpovídala Klára pokaždé, když zabrousili na toto téma. Terka se s ní proto raději nepřela.
„No, myslím, že v pátek by to celkem šlo. Půjdeme zase k tvojí babičce?“plánovala Klára v duchu. Čelo měla nakrčené, jak se snažila najít volnou chvíli.
„Samozřejmě. Kdo jiný by pekl vánočky? Já teda tak dobrou jako babi neumím. Tak dobrá, v pátek, můžu jí to teda zavolat, aby s námi počítala?“
„Zavolej. Ať se doma staví klidně nahlavu, peču přece také pro ně. A co táta, přijede?“změnila rychle téma. Tara přikývla a holky se rozloučili.
Tereza opravdu doufala, že to táta domů stihne. Jejich poslední rozhovor to alespoň naznačoval. Nechtěla se však se svými obavami nikomu svěřovat. Klára by ji jen neúčinně utěšovala babička jí poslední dobou dělala starosti sama o sobě. Přestože ona sama nic nenaznačila, její vnučka vypozorovala, že s jejím zdravím to není takové, jaké by to mělo být.
Na Štědrý den se zrzka vzbudila s úsměvem na tváři. Milovala kouzlo Vánoc. Vzduch byl nabitý zvláštní energií, očekáváním a příslibem večera. Slunce dopadající na sníh vrhalo do pokoje bělostné světlo. Tereza zůstala ležet a vychutnávala si ráno. Otevřeným oknem dovnitř pronikala vůně dřeva a nejrůznějších dobrot připravovaných sousedy už v těchto brzkých hodinách. Svěží mrazivý vzduch ji lehtal na tváři, pod peřinou však bylo příjemné teplo. Poslouchala ticho v domě, i když zvenčí k ní doléhal výskot dětí z nedalekého svahu tolik oblíbeného pro zimní sporty. Nakonec se přece jen přinutila vstát vyšla do chladného rána. Měla ve zvyku ještě před snídaní chodit běhat. Dnes si s sebou vzala Dara, věrného irského vlkodava. Běhali asi hodinu. Terka měla svůj okruh, dnes však zůstala venku jen z čiré radosti z krásného dne a hrála si ve sněhu se psem. Ale přesto si neodpustila procházku v nedalekém lesíku. Byl tam klid a mír, čerstvý sníh jí křupal pod nohama, vychutnávala tu sváteční chvíli volna, kdy se čas zastaví a nikdo nemusí nikam spěchat. Znenadání se roztančila. Nevadilo jí, že nemá hudbu. Vyhrával jí vítr a prozpěvovalo listoví v korunách. Pes věrně seděl na cestě a trpělivě čekal na svou paní.
Promrzlá na kost se vrátila domů a zamířila rovnou do kuchyně uvařit čaj a připravit si snídani. Na stole ležely čerstvé noviny. Tara zavýskla. Otec je doma! Zapomněla na hlad i na zimu a spěchala do patra.
„Tati?“zavolala. Když se nic neozvalo, vstoupila do otcovi ložnice. Karel Slovank ležel v posteli. Se svlékáním se neobtěžoval, jen si přetáhl cíp přikrývky přes záda. Dcera se usmála a potichu vycouvala. Nechá otce vyspat, vždyť musel být za volantem většinu noci, aby to stihl domů. Připraví zatím zbytek slavnostní večeře. Jak ale opadla hladina adrenalinu a dopaminu v krvi, zakručelo jí v břiše. Nejprve se v klidu nají a pak dodělá večeři. Klobásy a salát má ze včerejška, zbývá jen osmahnout rybu. Kapra Karel ani jeho dcera neměli rádi, proto si tradiční štědrovečerní jídlo mírně upravili. Variací na předepsaného kapra byl losos.
Právě když se s čajem posadila k pohádce, uslyšela na schodech šramot a několik vteřin na to vešel otec do obývacího pokoje. Krátké oříškové vlasy měl rozcuchané, mírně zarostlý obličej trochu pomačkaný a modré oči tentokrát nebyly orámovány elegantními obroučkami.
„Ahoj, sluníčko. Musel jsem usnout, kde jsi byla?“ Tereza se k otci vrhla a on ji sevřel do své medvědí náruče. Okamžitě ji ovanula vůně jeho kolínské.
„Byli jsme běhat. Je krásný den, to jsem nemohla zůstat doma. Čekala jsem tě až odpoledne.“
„Vím, ale tak moc jsem se těšil domů, že jsem vyjel už včera večer, abych byl doma co nejdřív. Doufám, že jsem ti nějak nepřekazil plány?“Dodal, napůl žertem. Tereza se na něj trpitelsky podívala.
„No, co mám dělat, jednou jsi doma, tak hold vše ostatní musí stranou. Už jsem všechny obvolala a veškeré schůzky zrušila.“ Karel si zpytavě prohlížel svou dceru. Tereza se chvíli bavila jeho rozpaky, pak ale vyprskla smíchy.
„Samozřejmě, že jsi mi nic nepřekazil, co asi tak. Všichni jsou doma s rodinou. Když jsme u rodiny, zavolej hned babičce, chtěla, abys jí dal vědět, až přijedeš.“ Otec protočil panenky,ale okamžitě šel splnit svou povinnost. Pak už jen seděli pospolu, sledovali vánoční program a vyprávěli si, co se přihodilo od jejich posledního setkání.
Úderem sedmé zasedli ke stolu. Svíce ozařovaly bohatě prostřenou tabuli, z disku hrály oblíbené koledy obou obyvatel domu a stromeček za prosklenými dveřmi tajemně zářil všemi barvami. Po večeři spolu otec a dcera poseděli, prozpěvovali si koledy a nemohli se nabažit přítomností toho druhého. Ježíšek byl jako vždy bohatý, ale pro Terezu byla největším dárkem otcova přítomnost.
Nazítří se chystali k babičce na oběd. Ta trávila Štědrý večer se svou dcerou a její rodinou, ale protože spolu její dvě děti již léta nemluvily, vracela se na Boží hod domů, aby uvítala syny a starší vnučku. Tara ten den brzy vstala, otce nechala spát, jen mu v rychlosti načmárala vzkaz, a rozjela se babičce na pomoc, aby jí příprava oběda příliš nevyčerpala. Přestože věděla, že babi má spoustu věcí připraveno předem, byly úkony, které se daly udělat až dnes. Terka nechtěla, aby se babička honila, zvlášť potom, jak jí v poslední době zlobilo zdraví.
„Jsi hodná, ale já bych to zvládla,“přivítala ji tradičními slovy.
„Ale jdi. Mě to nic neudělá a ty si aspoň odpočineš. Kdy ses vrátila od Kateřiny?“rýpla si dívka a nenechala se z kuchyně vystrnadit. Karel Slovank se objevil teprve po desáté hodině. Tereza měla strach, aby se do sebe netrefovali kvůli nedostatku času úspěšného manažera. Nicméně, babička byla zjevně příliš ráda, že svého syna zase vidí, než aby se s ním hádala.
☼
„Musím hned po svátcích zase zpátky, zlato,ale určitě pojedem,alespoň na týden,“sliboval. Byli zpátky doma. Tara seděla se založenýma rukama a otce vyčítavě sjížděla pohledem.
„Ale tys mi to slíbil. Říkal jsi, že mezi svátky pojedeme do Tater, vždyť ten pobyt máme zaplacenej!“
Karel se snažil bránit: „Ne, stornoval jsem ho. Vím, že jsem to slíbil, ale musím dodělat jednu moc důležitou zakázku. Nemám šanci dostat v tuhle chvíli dovolenou, pochop to!“
V tu chvíli se v mladé ženě cosi spusitilo. Vyskočila ze židle, měděné vlasy se rozhořely a z očí metala blesky. Zdálo se, že dospělý mu se zmenšil v jejím stínu.
„Chápat to? Tak já to musím chápat? To nemyslíš vážně! A co podle tebe dělám celá ta léta? Nedělám nic jiného, než že chápu, než že se snažím pchopit, proč na mě nemáš čas. Ale už mě to začíná unavovat, ne, víš co, já u jsem unavená, mám toho dost! Zkusil jsi někdy taky chápat ty mě. Našel sis někdy aspoň chvíli, aby sis vzpomněl, že máš dceru, která je úplně sama, a která by možná ocenila, kdyby měla doma někoho, kdo by se o ni staral? Pokusil ses pochopit, jak je tady mě?“ Rozčileně gestikulovala a otec se jí ani nepokoušel zadržet, když se nadechovala. Věděl, že na takový výbuch má plné právo a že až se vykřičí, bude jí líp.
„Prostě mě už nebaví se den co den vracet do prázdného domu, kde na mě čeká jen pes! Všichni moji vrstevníci si stěžují na to, jak se o ně rodiče přehnaně zajímají, ale co já bych dala za to, kdyby ses mě aspoň jednou zeptal na školu, aspoň jednou mi pomohl s úkolem. Nikdy jsem neslyšela otázku ,Jsi naučená na zítek?´ nebo ,Máš napsané domácí úkoly?´. Nikdy, když tě potřebuju, tak tady nejsi! Už je toho na mě moc, nezvládám to tady sama, ty si přijedeš jednou za čtvrt roku a čekáš, že budu mí radost, budeš tu mít všechno připravený a ve chvíli, kdy tě začne pálit zadek se zvedneš a zase si odjedeš!“
„Já tě chápu,“začal Karel. Když se Tara nadechovala, zarazil ji pohybem ruky. „Mlč, taky jsem tě nepřerušoval. Ano, chápu tě, i když ty máš plné právo o tom pochybovat. Moc bych si přál, abych s tebou mohl být častěji. Ale mám náročné zaměstnání a díky tomu si můžeš žít na vysoké úrovni. Kdybys byla se mnou v Německu, taky na tebe nebudu mít čas. Vracím se do bytu vždycky až v noci a brzy zase odcházím. Tady v Čechách bych si nikdy nevydělal tolik, na kolik jsi zvyklá. A neříkej, že tu jsi sama. Máš tu babču, která je na tebe, jak velmi dobře víš, značně zatížená. A taky spoustu kamarádů, kteří tě často navštěvují. Máš si na co stěžovat, to nepopírám, mohla bys na tom však být i hůř. Snaž se na to dívat takhle a nech mě dělat moji práci.“
„Jasně, měl jsi krásně naplánovanou kariéru, viď? Myslel sis, že tady doma necháš manželku s dcerou a sám si budeš volně žít za hranicemi. Máma ti udělala pěknou čáru přes rozpočet, když zdrhla, co?“
„Co ty o tom víš? Svou matku z argumentace laskavě vynech, ta sem nepatří. Odešla ještě před tím, než jsem začal pracovat ve firmě. Vlastně jsem tam začal pracovat kvůli tobě, abych tě uživil, copak já věděl, co si počít s miminem? Musel jsem ti najít chůvu a to není levná záležitost!“
Jeho poslední poznámka Taru ranila víc, než všechen ten nezájem za poslední léta.
„Tak promiň, že existuju. Když jsi mě nechtěl, měl sis...“zadrhla se a se slzami v očích odešla do svého pokoje. Zamkla se, padla na postel a rozvzlykala se nahlas.
Karel Slovank stál tiše za dveřmi jejího útočiště a poslouchal, co se děje uvnitř. Bylo mu zle z toho, co řekl, nic takového neměl nikdy v úmyslu vypustit z pusy. Svou dceru nadevše miloval a co dělal, dělal jen proto, aby ona mohla žít v pohodlí. Věděl, že za ní teď nesmí jít. Byla po něm, potřebovala si vylít své nakupené emoce, teprve potom bude schopná vyslechnout jeho omluvu a odpustit mu.
Nejhorší pro něj bylo přiznat si, že dcera má pravdu ohledně jeho nepřítomnosti. Hlodaly ho výčitky svědomí, kdykoli odjížděl, bál se toho, co se právě teď stalo, že se mu dcera odcizí natolik, že budou vedle sebe jako dva cizinci, vztah se rozpadne a on už pak nebude jezdit domů ani v těch vzácných chvilkách volna jen proto, aby si zbytečně nepřekáželi. A co když už je to tady? Byl by vůbec schopen poznat tu hranici? To, jak tu teď stála a křičela na něj, její postoj i výraz v obličeji mu nebyl neznámý. Terezie se tolik podobala své matce...vlasy, oči, gesta, hlas – to vše až příliš důvěrně znal, do těch očí se kdysi zamiloval, ten hlas, tichý, podbarvený nenápadným kouzlem ho očaroval. Spršku roztaveného večerního slunce považoval za osmý div světa. Doufal, že dcera, která mu zůstala jako připomínka toho intenzivního, ale nevydařeného manželství, nebude mít tak dokonale vykreslenou barvu. Leč, i jeho matka měla za mlada vlasy červené, a proto Tereza získala jen o odstín tmavší barvu než její matka, což teď, když dospěla, budilo mnohem větší představivost v každém, kdo se na ni zadíval. Přestože Karel svou dceru příliš neznal, vycítil, že patří k těm, kdo si dokáže druhé omotat kolem prstu, nenásilně je přinutit, aby věci byly zcela podle ní. Byla manipulátorem, který každému dokázal vnutit pocit, že nápad je z plně z jeho hlavy. Velmi nebezpečná kombinace, říkal si. V životě se ale může hodit.
Tereza se zamkla v pokoji, zhroutila se do postele a civěla do stropu. Stále nemohla rozdýchat, co jí otec řekl. To nemohl myslet vážně, říkala si, jak ležela na posteli a znovu a znovu si přehrávala celý jejich rozhovor.
Ve skutečnosti nevěřila, že otec myslel vážně to, co řekl. Doopravdy chápala, že to, co řekl, řekl v rozčilení a nikdy neměl v úmyslu jí jakýmkoli způsobem ublížit. Pevně věřila, že ji otec miluje, jako nikoho na světě. Jenže vlastní realita, spletená z myšlenek a dojmů, může být někdy skutečnější než skutečnost, opravdovější než to, co se děje ve skutečnosti. Proto nebyla schopná utišit rozbouřenou krev, zastavit příval slz, který se jí hrnul do očí. Nesešla dolů za otcem a on nepřišel za ní. Brala to jako fakt, nechce ji už vidět. Nikdy o ni nestál, zůstala mu na krku, a tak neměl na výběr a musel se o ni postarat. Nenapadlo ji, že chce, aby za ním přišla. Nepřišlo jí na mysl, že se trápí stejně jako ona.
Druhý den po jejich rozepři odjel. Zanechal jí pouze vzkaz s přáním školních úspěchů a přislíbením telefonátu. To je celý on. Terce se znovu hrnuly do očí slzy, které tak pracně zaháněla. Znala jediný způsob, jak se jich definitivně zbavit. V rychlosti se převlékla a šla běhat. Věrného přítele Dara pro dnešek nechala doma. Potřebovala být úplně sama. Běžela mnohem dál než obvykle. Sníh jí dusal pod nohama. Několikrát uklouzla a málem upadla, ale nevšímala si toho. Po tvářích se jí koulely slzy, zamrzaly jí na tváři a štípaly. Nejprve to byly slzy lítosti, posléze vzteku. Čím vzteklejší, čím naštvanější byla, tím rychleji běžela, tím víc dávala do běhu energie. Nevěděla, jak dlouho utíkala, když se zhroutila. Padla do závěje na okraji lesní cesty a těžce oddychovala. Nepamatovala, že by se kdy tak zřídila.
„Vstávej. Sníh je studený a ty jsi zpocená. Procházej se, to ti uleví rychleji.“ Mužský hlas ji probral z víru smyšlenek, které se vydávaly za skutečnost a přesvědčovaly dívku o své pravdivosti. V rychlosti se postavila a zaujala obraný postoj. Nikdy se sebeobraně neučila, věřila však, že by se dokázala ubránit. Teoreticky věděla, jak na to.
„Co jsi zač? Co mi chceš?“
„Neboj, nejsem tu, abych ti ublížil. Jen jsem nechtěl, abys nastydla.“ Nestál před ní muž. Ale už to nebyl ani kluk. Mohlo mu být tak dvacet, maximálně pětadvacet, byl vysoký, měl široká ramena, tmavé polodlouhé vlasy, vysoké lícní kosti, ostře řezaná brada. Tyto detaily však Tara vnímala jen velmi mlhavě. Jediné, co ji dokázalo upoutat byly jeho oči. Tmavé a hluboké, odráželo se v nich zlatavé světlo jako čistota duše, dívka v nich spatřila i svůj vlastní obraz. Díval se na ni jako starý známý a ne jako náhodný kolemjdoucí. Tereza ale na náhody nevěřila, nevěřila tomu, že se tu zjevil čirou náhodou.
„O co ti jde?,“zeptala se Tara ještě jednou. Snažila se nedat najevo strach, ale také ten druhý pocit, co se jí pomalu rozlíval v útrobách. Sama nevěděla, jak jej pojmenovat. Jeho pohled se jí zdál známý, až důvěrně. Postupně ji rozehříval, lezavý mráz, jež se jí nenápadně vkrádal pod kůži, už ani nevnímala. Jakoby věděla, kdo ten kluk je a zárověň na něj napůl zapoměla.
„Co chci? Od tebe nic. Ale ty bys od sebe měla něco chtít. Ale na to přijdeš v pravý čas,“prohlásil sametovým hlasem, jež ji vtahoval do víru obrazů, jaké ještě nikdy nezažila. Barvy se kolem ní míhaly v nekontrolovatelném víru. Neslyšela ani neviděla nic, okolí zcela zmizelo, jakoby byla vynesena do výšin a přízemnost světa se stala nepodstatnou v porovnání s očima, jež ji utápěly ve své hloubce. Než ale stačila něco říct, otočil se a zmizel.
Tereza osaměla mezi stromy. Bylo ticho, jen ptáček tu a tam zacvrlikal. Vítr si pohrával s listovým, jakoby zpíval o jiném světě, o jiném životě, na který Tara zapomněla, přestože zapomenout neměla. Běhal jí z toho všeho mráz po zádech, cítila takovou tíhu na prsou, až se bála, že ji celou zahltí. Otočila se a utíkala zpět. Chtěla se co nejrychleji dostat ze sevření pocitů, které v ní probouzela sama příroda.
Než doběhla domů, pocit zmizel. Byla to zase ona, stará Terezie, jen měla čistčí hlavu než ráno. Podívala se na hodiny. Byla venku přes čtyři hodiny! Uvědomila si nehorázný hlad. Ohřála si v mikrovlnce zbytek štědrovečerní večeře. A je to, pomyslela si, jak do sebe ládovala řízek. Vánoce jsou definitivně za námi a vše se vrací do starých kolejí. Zas to musím rok vydržet.