Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog

12. 1. 2012

 

Prolog

 

Na počátku nebylo nic, než Země, Vzduch, Oheň a Moře. Někdy v průběhu věků k nim přibyl Duch a společně stvořili zázrak. Tím zázrakem byl život. Pět Elementárů prostupovalo vše. Člověku, nejpříhodnějšímu tvoru, jaký byl stvořen, byla do opatrování svěřena moc. Tuto moc si lidé předávali z otce na syna, z matky na dceru a byli to Velcí lidé. Časem si přestali moc předávat všichni a vyčlenila se skupina, pro kterou mělo být opatrování pravdy elementů vším, přestože nikdo z nezasvěcených neztratil moc Ducha. Vyvolení se rozdělili do čtyř skupin, vybuduvali svatyně svého elementu, kde udržovali a doplňovali moudrost shromážděnou od počátku věků.

Nikdy však nelze zcela oddělit zrno od plevele – stalo se, že ctižádost nadaného žáka měla vyústit v zánik Velkých a přesunu veškeré moci k jednomu elementáru. Mág Ro´cnat se postavil proti svým ve snaze zničit Království mezi horami a mořem. Jediný, kdo se mu dokázal postavit, byla Kerian Ni´Turina – Saille – Sodath, kněžka Elestari. Po jejím boku stanul Ian, Světlo, ten, který se pro lásku čarodějky zřekl nirvány. Byl to ale on, kdo způsobil její pád....

Conairne – Atlantis – Avalon. Všechny tři ztracené, dvě menší stále v paměti lidí, kteří věří v Moc.

 

Zuří válka. V okolí byl slyšet dusot koní, výkřiky mužů a řinkot oceli. Skupina postav v tmavých pláštích si ale ničeho kolem sebe nevšímala. Pouze zadní stráž dávala pozor, aby průvod nikdo nesledoval. Věděli, že je konec. Bojovali jako lvi, bránili své domovy, které teď buď lehnou popelem, nebo budou podrobeny kruté vládě čaroděje Ro´cnata. Obezřetně se prodírali houštinami prorůstajícími prastarý les, za nímž se zdvyhaly nekonečné vrcholky Hor stínů. Ač bylo ještě světlo, nesli zapálené pochodně. Zastavili se před skalní stěnou a jejich velitel otevřel tajný průchod do skalního hradu.

Temnou chodbou, jež byla osvětlena jen pochodněmi visícími v kruzích na kamenné stěně, kráčí pozvolna zástup mužů. Cinkot, který je doprovází, prozrazuje, že jsou oděni v kroužkových košilích. Většina měla přes sebe ještě pláty brnění a na hlavách nasezené helmice. V čele jde jeden bez přilby a brnění a v náručí nese cosi, co je očím prozatím skryto. Ze zelených očí mu ve stružkách vytékají slzy a koulejí se mu přes zarostlé tváře, ale on se je ani nepoukouší zakrýt. Dojdou až k těžkým železným dveřím, za nimiž čeká starší žena. Nezdálo se, že by ji zástup zbrojnošů vyvedl z míry, jen upřela oči na jejich velitele. Ten složil své břímě na otoman a přiškrceným hlasem pravil: „Přiveďte ji, prosím.“ Žena bezeslova prošla druhými, menšími dveřmi. Nebyla uvnitř dlouho, když se obě křídla rozletěl dokořán a na prahu stála sama královna. Žena v nejlepších letech, se zlatými vlasy ledabyle rozpuštěnými, přichycenými jen úzkou stříbrnou obroučkou. Němě pohlédla na otoman. Leželo tam tělo mladé dívky. Záplava černých vlasů se rozprostřela všude kolem a její oči, kdysi čarovně fialkové, byly navždy vyhaslé a víčka zavřená.

Královna Shenan Con´Breithana pohledem přejela tělo dívky a v očích se jí objevily slzy. „Je mrtvá...Kera...Jak se to stalo?“obrátila se na velitele.

Nejsme si jistí. Bojovali vysoko na náhorní planině, nebylo na ně vidět, nemohli jsme nic dělat. Víme jen, že za Ro´cnatem šla kvůli Ianovi. A Darach je také mrtvý. Sám,“vyprávěl.

Královna těžce dosedla do křesla, sklopila hlavu, až se jí světlé vlasy svezly do tváře. Seděla a tiše plakala, neschopna dalšího slova. Tu předpokoj ozářilo matné bílé světlo a z mlhy se zhmotnila žena drobné postavy se světlými vlasy.

Nic není ztraceno,“pravila. „Její dítě bylo zachráněno. Skrze něj se Ni´Turině dostane možnost vše zachránit. Až přijde čas, bude potomek její dcery připraven vyrovnat minulost. Až přijde čas, otevře se hřbet a vrátí se kam patří.“ A s těmito těžko pochopitelnými slovy tajuplná žena zmizela v dalším oblaku bílé mlhy.

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář