Kapitola čtvrtá
4)
To je ale ujetý. Snažím se tvářit nadšeně, Erika vedle mě nadšeně poskakuje od jednoho stojanu ke druhému a snaží se nějak zkombinovat jednotlivé díly svého kostýmu. Sice mám tematické večírky ráda, ale tohle už je trochu moc. Nehledě na to, že potom, co zapadne sluníčko, budeme všichni mrznout a převlíkat se zase zpátky. Ale ne, Erika má narozeniny, je to její párty a ona by se raděj zabila, než aby se někdo jen trochu nudil. Z toho důvodu teď trčíme v New Yorkeru, v přetopeném nákupním centru, taška přes rameno se mi nepříjemně zařezává do ramene, bolí mě záda a neustále přenáším váhu z jedné nohy na druhou ve snaze si trochu ulevit. Odkývu jí všechno, jen abychom odsud už vypadli.
„Co si vlastně vezmeš na sebe ty?“vzpomene si na mě během přehrabování v doplňcích.
„Našla jsem ve starých věcech široký hnědý kalhoty, takže k tomu přidám košili a klobouk a bude ze mě hotový D´Artagnan.“ Snažila jsem se do svého hlasu vložit co nejvíce nadšení, aby nepoznala, jak jsem z téhle šaškárky otrávená. Narozeniny by se prostě měly slavit jako narozeniny. Erika povytáhne obočí. „D´Artagnan? Myslela jsem že budeš kněžka.“
„Tu jsem dělala na čarodějnice. Nebudu se opakovat. Člověk už neví, co si má pořád vymýšlet.“ A byla to pravda. Neměla jsem moc nápadů, co se týče párty kostýmů. Nedokázala jsem si ze sebe udělat legraci jako někteří mí kamarádi, pokud jsem se za někoho převlékala, byla jsem přesvědčená, že to odráží mé myšlenky, názory, mou osobnost. Čarodějnice jsem pojala jako keltský svátek ohňů, což mělo úspěch a i já se cítila dobře. Tentokrát ze sebe udělám mušketýra, což mi zase tolik neimponuje. Doufám jen, že kostým ze sebe budu moci co nejdříve sundat a nechat si jen ten klobouk.
Hudba hlasitě hrála. K Erice na chalupu jsem dorazila pozdě, odhodila zavazadla do boudy a šla se převléknout.
„No to je dost, už jsme si říkali, jestli dorazíš,“přivítala mě Verča ve dveřích, v ruce kelímek s tekutinou, která připomínala tekutý podpalovač. Krátké vlasy měla narovnané, uhlazené a stažené čelenkou ve stylu třicátých let. Přehodnotila jsem její kostým. Krátké blízkavé šaty a boty na jehlovém podpadku vypadaly skvěle, ale nějak mi to neladilo s místem konání.
„Jsou věci, které si nenechám za nic na světě ujít,“mrkla jsem na ni s úsměvem. Měla jsem dost času přesvědčit sama sebe, že to bude parádní večer. „Není to trochu nepraktické?“ Ukázala jsem na její boty a travnatému povrchu. Já bych se na takových podpadcích sice přerazila, ale i tak mi těch lodiček bylo líto.
„Trochu, ale dá se to. Celý týden jsem se modlila, aby nepršelo. Půda je tvrdá, takže v pohodě, i když je fakt, že jsem se už několikrát zabořila podpadkem. Ale neboj, přezuju se do tenisek, jen co se rozproudí volná zábava.“
„Volná zábava? Ona bude i nějaká jiná?“
„Jistě, koncert, hromadné gratulace, krájení dortu, znáš to. Jako obvykle.“ Verča lehce protočila oči a usmála se. Chápala jsem ji. Ona by si tohle jistě odpustila, ale Erika byla mistrem plánování a velkých akcí. A Verča se svezla s ní. Mám svou nejlepší kamarádku nadevšechno ráda, ale v takových chvílích si uvědomuju, jak moc jsem vděčná, že s ní nemusím vůbec nic slavit.
„Jsme tu všichni!“ donesl se ke mě Eričin hlas. A už jsem ji viděla, běžela ke mně ve svém překombinovaném kostýmu, kdy nebylo pořádně poznat, co vlastně je. Světlé vlasy úhledně stažené pod šátkem, vrstvy nesourodého oblečení a pásku přes oko zvednotou nad obočí.
„Konečně můžeme začít hrát, bála jsem se, že na tebe nebudeme moct počkat, sousedi chtějí, aby tu po osmé byl klid, kluci toho sice nemají moc, jen pár písniček a slíbili, že mi zahrají mou oblíbenou od Billa. Jak to, že ještě nejsi převlečená, vezmi si na sebe ten klobouk, moc se těším, jak v tom budeš vypadat, chceš zatím natočit pivo? Nebo v kuchyňce je nějaký víno a alternativní alkohol, přinesla jsi nějaký tvrdý?“ Než jsem se stihla nadechnout a odpovědět, pokračovala v monologu: „Byla to docela sranda, kluci dorazili asi ve tři a snažili jsme se všechno zapojit, jenže nám vypadly pojistky, takže se to ti fyzikové snažili přepojit, aby bylo menší napětí a ... Nevím, tomu moc nerozumím a pak to byla sranda, Lukáš do sebe nalil asi tři piva, ještě než začali se zkouškou a pak jsem je musela ještě usměrňovat, protože zapoměli dát do svého repertoáru mou oblíbenou písničku a co by to bylo za narozeniny, kdyby mi ji nezahráli, že jo? Tak jsem prohlásila, že ji tam musí někam vecpat a Lukáš s Borim se cukali, ale nakonec jsem je udolala.“Zamrkala na mě a já se snažila vzpomenout, o čem to vlastně mluvila na začátku.
Když jsem z hrůzou viděla, že se nadechuje a míní mě zahltit dalšími detaily dnešního odpoledne, rychle jsem plácla: „Jdu na sebe hodit ten kostým, ať tolik nevyčuhuju,“ a nechala tam obě oslavenkyně osamotě. Erice to vůbec nevadilo, postoupila k dalšímu kamarádovi oblečenému ve stylu Harryho Pottera a sebrala mu z ruky kelímek s pivem.
Zula jsem se a s úlevou za sebou zavřela dveře Eričina pokoje. Chvilku jsem si prohlížela své oblečení a rozhodla se, že si vezmu jen klobouk už teď. Batoh a spacák jsem uklidila do rohu, aby o něj někdo nezakopl, vytáhla flašku zelený, kabičku cigaret se zapalovačem nacpala do kapsy, telefon do druhé kapsy a s hlubokým nádechem se vrátila mezi lidi. V kuchyňce jsem si naředila bílé víno, abych se vyhnula ranní dehydrataci, zelenou postavila na pult, aby si ji mohl kdokoli kdykoli rozdělat a se skleničkou, kterou se mi podařilo ukořistit, vyšla ven. Kapela už ladila nástroje, Erika s Verčou postávali těsně před nimi spolu s dalšími pařícími nadšenci a byli připraveni hopsat do rytmu a divoce kluky povzbuzovat. Rozhlédla jsem se, abych byla v obraze, kdo vůbec dorazil a kdo se povinnosti vyhnul. Za přírodní stěnou z popínavých růží kolem sezení jsem slyšela několik neznámých lidí od Eriky z práce. S těmi jsem neměla nejmenší chuť se družit. U budky v kuřáckém koutku jsem si všimla Jany a Natálie, spolužaček, které jsou obyčejně v jednom kole, proto se příliš mimo školu nevídáme.
„Ahoj, tak jak to pořád jde?“stoupla jsem si k nim a vytáhla cigaretu. Těšila jsem se na ni celý den, ale zapálit si jen tak na ulici mi přijde nepřirozené. Zhluboka jsem potáhla a cítila jsem, že se mi po tváři rozlévá blazeovaný úsměv. Když se nad tím zamyslím, ani my to ve skutečnosti nechutná, ale takhle si představuji dokonalou relaxaci: Cigaretku na nějaké akci, zapiju ji vínem a nemusím myslet na písemky, přijímačky, blížící se maturity, zkrátka na nic. Budu se skvěle bavit, ráno mi bude špatně, dojedu přes celé město domů, spláchnu ze sebe celou noc a zas budu schopná pokračovat.
„Jde to. Zrovna jsme řešili Natyn rozchod,“informovala mě Jana. Vykulila jsem oči, znovu potáhla a snažila se zachovat co nejvíce asertivity zatímco jsem umírala zvědavostí.
„Je to tak. Dneska jsem se vrátila zpátky k mámě. Hrozně jsme se s Radkem pohádali a skončilo to tak, že jsem si zapakovala kufr.“ Natalie nebrečela. Znám ji čtyři roky a za tu dobu jsem ji téměř neviděla plakat. Bylo na ní vidět, že něco není v pořádku – pod očima měla obrovské kruhy nevyspání, krátké vlasy jí splihle visely a neměla ani morálku se nalíčit. Ale nebrečela a oznamovala své životní zklamání prostým konverzačním tónem. Kdyby se nejednalo o její život, řekla bych, že jí to prostě nezajímá.
„To mě mrzí. Ale nevěřím, že by to byl konec. Vy dva jste se přece hádali takhle pořád,“snažila jsem se znít optimisticky, ale ve výsledku se na mě Nat podívala, jako bych nevěděla, co je to takt. Jana se na mě ušklíbla a připálila si svou nikotinovou kamarádku. Beze slov mi připoměla, že člověku, jež se právě nachází v porozchodové fázi, se nesmí říkat nic co by dávalo smysl, naopak, nejjistější je zůstat u nicneříkajích frází. Ale právě tyhle fráze z duše nenávidím, irituje mě, když mi někdo pořád dokola opakuje, že něco bude v pořádku. Z toho důvodu se mi ani nedostanou přes pusu a pokud jsem nucena ji v nějaké situaci použít, cítím se nesmírně trapně.
„Hele, jsem v pořádku, nemusíte se tvářit, jakoby někdo umřel. Jak jsi řekla, hádali jsme se moc často, takhle si aspoň nepolezeme na nervy.“ Pořádně si zavdala ze svého kelímku jakési modré tekutiny.
„Co piješ ty?“ Změnila Jana rychle téma, aby si Natka mohla v klidu přemýšlet nad bolístkami vlastní duše.
„Frkla jsem tam pro začátek vínko, nevím, přijde mi, že je na tvrdej ještě brzo,“usmála jsem se jako ten největší alkoholik. Opravdu mi přišlo brzo, sluníčko pořád svítilo, přestože se už sklánělo k západu.
„Tak to já neřeším,“zasmála se Jana a podala mi svůj kelímek. Vonělo to příjemně, lokla jsem si a na jazyk mi zaútočila hořkost, až se mi stáhlo hrdlo, ale po prvotním šoku to bylo příjemné a na druhý lok už mi jen hořkost projasňovala mysl.
„Mmmmm,“olízla jsem si rty a slatně přimhouřila oči. „Gin jsem neměla už hóóóódně dlouho,“dramaticky jsem protáhla časový údaj ve snaze dát mu co největší význam.
„Nechala jsem ho tam v kuchyňce, tak si pak nalej, jestli budeš chtít.“
Mlčeli jsme, střídavě potahovali a srkali a pouslouchali zahuhňaný zvuk z nekvalitních reproduktorů. Ostatní si nás tří nevšímali, poskakovali před pódiem, pravidelní návštěvníci zkoušek kapeli, mezi něž se řadila i Erika, zpívalai texty spolu s hudeníky. Příliš slov jsem díky nekvalitnímu zvuku nepochytila, ale že by mě hudba nějak oslovila se říci nedalo.
„Prokrista, ať něco udělají s tou zpěvačkou, vždyť ta holka vůbec neumí zpívat!“ Natalie se chytala za hlavu. Že nějaké tóny ujíždějí jsem slyšela i já, jak teda musela trpět muzikální Natalie, jsem si ani nedokázala představit. Pokrčila jsem rameny, dozunkla svůj kelímek a vydala se najít kamaráda gina. Mezi dveřmi postávalo několik neznámých lidí. Přesně tohle na Eričiných akcích nesnáším. Pozve si sem spoustu lidí, kamarády kamarádů, nikoho nikomu nepředstaví a pak tady do sebe vráží lidé, kteří se na sebe se zdvořilostí usmívají a dávají si tím najevo, že si půjdou z cesty. Nijak jsem si je neprohlížela. Proč taky. Sice jsem se dokopala sem dojet, ale seznamovat se s naprosto cizími lidmi, kteří se tu tváří jako doma, by můj žaludek zřejmě neunesl. Protáhle jsem se kolem nich. Gin byl naštěstí hned zkraje, zavdala jsem si pořádnou dávku, kelímek doplnila tonikem a vrátila se ke spolužačkám. Musela jsem se tvářit značně otráveně, jelikož Jana se na mě ušklíbla a pokusila se mě utěšit pohledem. Zakroutila jsem jen hlavou a znovu si připálila, přestoe to nebylo tak dávno, co jsem jednu típla a rozhodně nešlo o nutkavou potřebu nikotinu. Spíš o nudu, potřebu nějak zabavit ruce, na něco se soustředit.
„A co ty? Jak se máš?“podívala se na mě Natalie vážnýma očima. Vůbec nevypada, že chce znát nějaké podrobnosti. Jak se mám? Nesnáším tu otázku. Když se někdo takhle zeptá, vůbec ho vlastně to vlastně nezajímá. Nerada tu otázku pokládám, přestože pak vypadám jako nezdvořák. A má odpověď je vždy stejná: „Pořád to samý, nic novýho.“
Natalie zvedla jedno obočí. Tuhle úžasnou věc jsem se nikdy nenaučila. „A co chlapi?“
„Chla-co?“opáčila jsem a snažila se o co největší ironii. Naštěstí po půl litru střiku a ginu byla dávka téměř smrtelná. Jana se uchechtla a Natka vypadala zmateně. „No chlapi!“opakovala důrazně, jako bych se zbláznila.
„Nic, co by? Vyhýbají se mi, jak nejširším obloukem to jde,“snažila jsem se působit nad věcí. Pravda byla taková, že jsem se o tom nesnažila přesvědčit jen kamarády, ale především samu sebe. Ale já věděla koho chci. Toho, o kterém se mi zdálo. Tak proč ztrácet čas randěním. Rozhlédla jsem se, abych zhodnotila materiál kolem sebe. Krom spolužáků se tu opíjelo i několik neznámých tváří. Tyto tváře mi ještě před chvílí vadili, ale moc dobře jsem věděla, že jak večer postoupí a alkoholové orgie se uvolní, skončím s jednou z těchto tváří ve spacáku. Bez otázek, odpovědí, ranního loučení a telefonátu.
Zábava pokračovala, s postupem času a vypitého alkoholu jsem se přestala otravovat a vesele se bavila se všemi, skákalo do řeči i těm, které jsem neznala, proplouvala od jednoho k druhému, zazpívala si s kytarou – zkrátka byla jsem opět ve skvém živlu. Konečně jsem se u ohně potkala s Erikou, která vypadala, že má toho už taky dost vypito. U ní to ale znamenalo, že toho vypila o něco méně než já, jen vypadá hůř. Můj trénink z dětských táborů, kde trávím léto už několik let se nezapře.
„To je dost, kdes byla?“ přestože na mě vyštěkla, veděla jsem, že se nezlobí.
„Tam i tady,“mrkla jsem na ní a zapálila si. Nejprve se na mě zamračila, ale pak zvědavě natáhla vůni nosem a zatvářila se zmateně.
„Tohle nesmrdí,“pronesla překvapeně. Zněla jako malé dítě, které zjistí, že dárky nosí Ježíšek. „Voní to jako vodnice,“dodala. Pokrčila jsem rameny a znovu potáhla. Kouř jsem tentokrát vyfoukla blíže k ní, aby si mohla znovu přivonět. A pak, zapřísáhlé dítě kuřáka, které tento zlozvyk nenávidělo více, než všichni nekuřáci světa, ke mně natáhlo ruku. Nejprve mi nedošlo, co po mě chce.
„Jak to chutná?“
„Jablíčkově,“odpověděla jsem nevěřícně a sledovala ji, jak mi bere cigaretu z ruky. Nedokázala jsem pronést slova. Nic mě nepřekvapilo víc, ani když jsme ji jako zapřísáhlé abstintce nalili v druháku do coca-coly víno a ono jí to chutnalo. Erika seděla, držela cigaretu v rukou a odhodlaně na ni hleděla.
„Musíš si to strčit do pusy,“pronesla jsem hlášku, která byla použita na mě asi tak před třemi lety.
„No jo, já vím, když já nevím,“utrhla se na mě kamarádka zmateně a pak světe div se – přiložila filtr ke rtům a lehce natáhla.
„To si ze mě děláte srandu, Erika s cigárem!“ Výkřiky překvapení se ozývaly ze všech stran. Erika se teatrálně rozkašlala a podala mi mou kamarádku zpět.
„Nechutná to tak dobře, jak to voní,“vyčetla mi a já se rozesmála.
„Tohle už ti nikdo neodpáře,“popichovala jsem ji a moc se těšila, jak si z ní ráno budu utahovat.
„To máš asi bohužel pravdu,“trpitelsky protočila panenky a rozhlédla se kolem, aby viděla, kdo ji pozoruje. Vstala jsem a šla si doplnit pitivo. Vznikl tak prostor , aby si Eriku z její zvědavosti mohli dobírat i ostatní a já se jí nemusela zastávat. Tedy, ne že bych musela. Ale brala jsem jako svou výsostnou povinnost stát na její straně, kdykoli to potřebovala.
„Co piješ?“zeptal se mě jeden z těch neznámých kluků.
„No, dolila jsem poslední kapky ginu, ani mi to nevyšlo na celej kelímek,“postěžovala jsem si, třebaže na to se tak úplně neptal. Usmál se na mě a během jeho odpovědi, jež měla upoutat mou pozornost a zapříst další rozhovor jsem si ho prohlížela. Nebyl to žádný metrosexuální ideál krásy. Delší vlasy měl z čela stažené barevnou čelenkou, tváře a bradu pokrývalo lehké strniště. Ale v očích třpytících se za hranatými obroučky brýlí bylo cosi, co mě drželo na místě a nutilo mě mluvit o nesmyslech, vesmíru, zálibách a muzice. Byl kytarista, jedním z kapely. Líbil se mi. Líbilo se mi, že je vyšší než já, vlastně měl akorátní velikost proto, abych si opřela hlavu do jamky mezi ramenem a prsními svaly. Líbilo se mi, jak se mu rty vlnily v mírném úsměvu kdykoli promluvil, jakoby si ani nebyl vědom skutečnosti, že se usmívá. Líbili se mi vlasy, které mu při sebemenším pohybu hlavou spadaly do obličeje a přivolávaly tak sladké nutkání odhrnout je stranou. A moc se mi líbilo, jak si mě jeho zelenošedé oči prohlížely, jakoby viděli něco tajemného a kouzelného, něco, co popírá obecné předpoklady lidského myšlení a co chce za každou cenu pochopit.
„Je ti zima?“zeptal se najednou zcela mimo kontext a já se musela zamyslet, místo abych jen stereotypně hovořila.
„Trochu,“připustila jsem s pokrčením ramen a bezděky se zachvěla. Ne, že by se mnou klepala zima, ale tak nějak jsem vytušila, že se to od situace očekává. Beze slova mi znovu podal svůj kelímek. Věděla jsem, že tam má rum s colou, mé velmi oblíbené pití, které ale konzumuji jen v jisté společnosti. Srkla jsem si a konečky prstů na rukou i nohou se mi zachvěly náhlým proudem krve. Poděkovala jsem mu úsvěvem a na znamení spokojenosti si lehce olízla rty. Spatřila jsem mihnutí tmy v jeho očích a projel mnou elektrický proud vítězství. V tu chvíli mi bylo jasné, s kým strávím zbytek noci.
Vzal mě za ruku a vedl mě k ohništi. Několik skupinek se spolu hlučně bavilo, se Štefanem jsme se usadili na opačné konci, co nejdál od ostatních. Rozprostřel pod nás deku, aby nám nebyla zima. Opřeli jsme se o sebe zboku a já se zahleděla do ohně. Plameny vesele plápolali, vytvářeli nejrůznější tvary, červená olizovala žlutou a jedna barva se snažila pohltit tu druhou. Za plameny jsem ke mně byla obrácená tvář Eriky, s vážnou tváří naslouchala Ondřejovi, ale očima hodnotila mě a Štefana. Líně jsem nadzvedla koutky úst. V tom jsem si uvědomila, že Štefan někde vykouzlil kytaru a tak jsem jemným pokývnutím pozvala Eriku k nám. Zůstala sedět na svém místě, ale viděla jsem, že se soutředí na naši hru. Štefan chvíli vybrnkával nějakou pomalou melodii a zeptal se, co chci zahrát. Jakmile jsem se dostala do blízkosti kytary, nikdo a nic mě nedokázalo rozptýlit. Jako uhranutá jsem seděla po chlapcově boku, lehce si opírala hlavu o jeho rameno a alkoholem zbavena zábran zpívala známé melodie v takových výškách, až se po mě kamarádi otáčeli. I Erika nakonec podlehla a posadila se těsně k nám. Přivítala jsem jí pohledem. Snažila se chytat tón podle mě, takže jsem nasadila trochu níže, ale přesto mě ujíždění okamžitě rozhodilo. Přišlo nám to hrozně vtipné, smáli jsme se, zatímco nám hlas poskakoval tak, že to rozhodilo i Štefanovo hraní. Přestal a mračil se na kytaru.
„Promiň,“zašeptala jsem a usmála se celým obličejem, jak jsem to uměla jen já. Pustili jsme se znovu do řeči a ostatní o nás ztratili zájem, takže když znovu popadl kytaru a spustil duet Proměny, zpívali jsme zcela samy.
Ztratila jsem úplně pojem o čase. Byla hluboká noc, kdy všichni slušní lidé dávno leží ve svých postelích, unavení celým dnem a snaží se nabrat co nejvíce sil, čemuž uspůsobují stále modernější technologie matrací a poštářů a přesto se ráno probouzejí rozlámaní a nespokojení. Hleděla jsem do ohně, na Štefana se téměř nedívala, ani v mezičase mezi psněmi, kdy jsme spolu rozprávěli. Najednou mi na tvář dopadla kapka. Druhá. Třetí, čtvrtá. A pak se spustil klasický letní déšť. Žádný slejvák, jen mírná zálivka, přesto jsme se s ohledem na dřevěnou kytaru zvadli a prchali směrem k plátěnému přístřešku, kde před několika hodiny probíhal koncert. Shromáždilo se nás tam asi sedm, kdo ještě nešel spát. Štefan mě objímal kolem pasu a já se k němu zimouřivě tulila. Nikdo si toho nevšímal, s navyšujícím se počtem vypitých piv se konverzace stávala více a více vážnou. Verča se s několika lidmi přela o politice, do čehož jsem se rozhodně nechtěla zapojovat. Měla jsem své pevné názory, ale nebavilo mě je obhajovat a s někým důsledně diskutovat. Chvilku jsme je jen tak poslouchali, sem tam jsem prohodila něco k dobru, Štefan se naopak zapojil celkem energicky, ale stále si nechával volná zadní vrátka pro únik. Rozhodla jsem se, že je čas těchto vrátek využít, vymanila jsem se z jeho náruče a rozloučila se s tím, že jdu spát.
Následoval mě. Jak jinak. Po schodek nahoru. V místnosti, kde jsme obyčejně přespávali, už bylo přeplněno. Nezbylo nic jiného než v té změti najít svůj spacák a lehnout si těsně ke dveřím. Štefan mě napodobil. Ač mi bylo více než jasné, co se bude dít, až si lehneme, dělala jsem jakoby nic, roztáhla spacák, sundala kalhoty a nasoukala se dovnitř. Látka na chvilku zastudila, ale téměř okamžitě se začala ohřívat. Dala jsem si záležet, aby si měl můj nový známý kam lehnout. Zachumlala jsem se a zavřela oči. Lehl si vedle mě a vzápětí jsem cítila jeho ruku, jak mě hladí přes spacák po zádech. Když se jeho rty dotkly mých, nebránila jsem se, uvolnila jsem čelist a objala jeho rty. Bylo mi jedno, co chce dělat. Před jeho rukama jsem byla částečně chráněna spacákem, ale nezdálo se, že by si s tím neuměl poradit. Díky bohu. Nesnášela jsem nezkušené kluky, kterým jsem musela pomáhat a tím všechno pozbylo romantiku, jelikož jsem se přestala cítit jako čarodějka, ale spíš jako učitelka. Nezáleželo mi na tom, jak daleko to zajde. Samozřejmě, pokud se budu moci vyhnout sexu jako takovému, budu možná i ráda, ale pokud by na tom trval, nebudu s tím mít problém. Jediné, co potřebuji já, je cítit blízkost. Blízkost a touhu.
Zkonzumovaný alkohol naštěstí způsobil, že jsem oba dva střídavě pociťovali neskutečnou potřebu spánku. Ve chvíli kdy se vzbudil jeden, ten druhý vzápětí cítil jeho hýčkání. Tímhle stylem jsem strávili několik hodin do svítání. Bylo to úžasně osvěžující. Nedokážu to nijak vysvětlit, mohla bych přísahat, že jsem za celou noc naspala celkově asi tak dvě hodiny, ale připadala jsem si nádherně odpočatá. On na tom byl zřejmě stejně, neboť spojil naše spacáky a rychle a tiše si mě vzal. Byla to příjemná tečka za excelentní nocí. Vzhledem k množství lidí, jež s námi bylo v jedné místnosti, jsme to museli co nejvíce urychlit, dát pozor, abychom zůstali ve skrytu spacáků a nevidali pokud možno ani hlásku.
Štefan konečně usnul. Venku svítilo slunce, bodalo mě do očí a v hlavě mi dunělo jako když tunelem projížní plně naložený nálkadní vlak. Naposledy jsem ho pohladila po rozcuchaných vlasech. Letmo, abych ho neprobudila jsem mu vtiskla polibek na ústa, oblékla se, zabalila spacák, našla všechny své věci, které jsem před spaním odložila, jako byly náušnice a hodinky a vyšla ven z pokoje. Na odpočívadle nad schody jsem narazila na Verču s Erikou snídající koláč.
„Ale dobré ránko,“pozdravila mě cynicky Verča. „Jste se se Štefanem nějak skamarádili, co?“
„Nijak zvlášť,“zavrčela jsem přes bolehlav a snažila se uklidnit žaludek, který se při pomyšlení na koláč značně rozhoupal. „Moc hezky hraje na kytaru,“dodala jsem drobnost jakoby nic a slezla příkré schody. Venku jsem se nadechla svěžího ranního vzduchu a nabrala si vodu z kýble, nabranou ze studny. Byla tak lahodná. Vždycky mi tu moc chutnala voda. Cítila jsem, jak mi studená vlhkost stoupá do hlavy a s požitkem se napila znovu. Po několikátém hrnečku (kdo by to počítal) jsem se začala cítit trochu jako člověk. Před boudou jsem zahlédla Natalii, jak si užívá ranní cigaretku a před ní ležel kouřící hrneček.
„Dobré ráno, Ally, chceš taky kafe?“zavolala na mě, když si byla jistá, že jí věnuju pozornost.
„Ne, díky. V kolik jede bus?“ Ohlídla jsem se ke vchodu, ale Štefan zřejmě stále spal. Natalie mrkla na hodinky. „Asi za dvacet minut. Klidně se stihneš nasnídat.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem snídat. Bylo mi špatně a chtěla jsem domů. Dát si sprchu. Uvařit si čaj a požádat sestru o halušky se slaninou a se zelím. Ale hlavně šlo o tu sprchu.
Všechno vypadalo v pořádku. Během patnácti minut se k nám připojilo ještě několik lidí, ale nikdo neměl moc náladu komunikovat. Všichni do sebe cpali nejrůznější potraviny ve snaze ulevit hlavě a žaludku a vesele se bavili, zatímco já jen seděla na stráni, neschopná cokoli pozřít, s překouřeným žaludkem a vyhlížela autobus.
„Tady jsi,“oslovil mě Štefan a sedl si vedle mě. Neřekl ani slovo, ale cítila jsem z něj napětí, nerzhodnost a provinění. Usmála jsem se a zamluvila to, že jsem ho nechtěla budit. Mávl rukou a vysvětlil, že normálně by ještě spal, ale jak všichni vstávali, neustále na něj někdo šlapal. Konečně jsem zaslechla v dáli hukot motoru. „Autobus,“vykřikla jsem, ale kromě mě a Natalie se nikdo moc neměl k tomu, že by odjel.
„Díky, Eri, bylo to super,“objala jsem kamarádku a mrkla na ni. Erika mě na okamžik odtáhla kousek stranou zvědavých uší a pošeptala mi: „Stala se moc zajímavá věc, budu ti vyprávět, až se uvidíme,“ s těmito slovy se otočila zmizela ve víru lidí. Naštvaně jsem vylezla před barák, kde nečekala jen Natalie, ale taky Štefan. Kamarádka se na mě významně uculovala. Odbyla jsem ji varovným pohledem, který říkal jediné: Jestli něco cekneš, tak tě stihne strašlivý hněv.
Štefan se na mě díval, ale jinak než v noci. Věděla jsem proč. Rozmazané líčení, opice a zamračený kukuč, na tom není nic magicky přitažlivého. Ráda jsem si dělala legraci, že s východem slunce se má přitažlivost vytrácí, ale bohužel to asi nebyl jen vtip. Naše ruce se pohupovaly vedle sebe v tichám souladu, ale přicházely ke mně pocity rozpolcenosti a viny. Rozhodným gestem jsem celou situaci vyřešila tím, že jsem si do inkriminované ruky přehodila spacák. Vystupovala jsem dříve než oni, nechtěla jsem jet přes město a proto jsem si došla na svůj spoj už po několika zastávkách. Když Štefan viděl, že se chystám vystoupit, rychle si řekl o číslo.
„Taky sis mohl vzpomenout dřív, teď ti to nestihnu nadiktovat. Musím jít, tak si ho nějak zjisti,“sepsula jsem ho rozhořčeně a nemohla se dočkat, až budu doma.