kapitola druhá
2)
Pokoj se nořil do tmy a sestra už byla v posteli. Vypadala, že spí, ale to jí člověk nemůže vždycky věřit. Rozsvítila jsem lampičku. Žádný pohyb. Výborně. Zalezla jsem do postele. Oknem mi do postele svítil měsíc. Nebyl sice úplněk, ale přesto jsem pocítila příval čehosi. Snad energie? Nevím. Zapálila jsem svíčku, postavila ji na stůl vedle postele. Chvíli jsem se jen tak dívala do plamene, pak jsem otevřela knížku a v jeho záři jsem si četla. Vydrželo mi to asi dvě hodiny. Odložila jsem knihu, hlavou mi vířily myšlenky rychlostí blesku, přehrál se mi postupně celý den. Dialogy v takové podobě, jak jsem chtěla, aby probíhaly (z toho důvodu jsem se vždy ujišťovala, že Andrea spí. Prý u toho někdy mluvím nahlas). Znovu jsem cítila slunce při odpolední procházce. Z čistého popudu jsem vzala z poličky své krásné tarotové karty. Nejsou to ty nudné, které seženete na každém rohu. Tyhle jsou přírodní a s draky. Miluju draky. Postavičku jednoho krásného mám vždy nadohled (tedy alespoň doma). Pokud je mi smutno, povídám si sním. Nejsem cvok. Dalo práci ho sehnat. Neuvěřitelné, že všude mají ty lochnesské příšery, ale draka s křídly a čtyřma nohama, to už byl problém.
Cítila jsem se mírně provinile. Je to už věčnost, co jsem je měla naposledy v rukou. Vytáhla jsem je z krabice, výkladovou knížku položila vedle sebe na deku a jen jimi listovala. Prohlížela jsem si obrázky stejně okouzleně, jako když jsem je viděla poprvé a pozorovala příběhy, které vyprávěly. Dělala jsem to tak vždy. Bylo správné je nejprve pozdravit. Teprve po dokončení rituálu jsem je míchala a usilovně si soustředila na otázku: Co chystá budoucnost? Co chystá budoucnost? Co chystá budoucnost? Několik karet mi vypadlo, ale to je jedno. Vrátila jsem je do balíčku a ptala se dál. Vzpomínala jsem při tom na všechny ty ztracené kluky, se kterými to nevyšlo a uvnitř celého těla se mi rozlil onen pocit zoufalé potřeby hledat.
Vyrovnala jsem karty a pomalu otáčela. Vše jsem postupně zapisovala do bloku, který se mi neustále válel u postele, kvůli nečekaným nápadům. Od první karty až po třináctou. Bolela mě ruka ze zuřivého zapisování, které mě zdržovalo a v nějakém koutu mysli, který se tak úplně nesoustředil, jsem doufala, že pak rozluštím ty nelogické zkratky.
Klasika. Nedává to smysl. A to, co smysl dává, neodpovídá na otázku. Kruci, co dělám špatně? No nic. Otrávilo mě to, natolik, že jsem karty odložila. Jen tak jsem ležela, svíčka sfouknutá a pozorovala stíny na stropě. Co dál? Spát se mi nechtělo. Číst také ne. Pohled mi padl na odložený notebook. Mohla bych si pustit nějaký film. Ne, nemám chuť, ani nevím, co bych v tomhle rozpoložení chtěla vidět. Nic. Zabořila jsem obličej do polštáře a pěstí praštila do zdi. Takhle to nejde. Je půl jedné ráno, v sedm mi nemilosrdně zazvoní budík, stejně jako dnes (vlastně včera) a celé se to bude zas opakovat. Potřebovala jsem se o někoho opřít a jednou doopravdy usnout. Tak abych se ráno vzbudila odpočatá. Usnout bez vlezlých myšlenek, ochromujího pocitu strachu a osamělosti, zděšní, co přinesou další dny. Jen jsem si to představila, už to bylo tu. Stáhlo se mi hrdlo, schoulil hrudník a došel dech. Chvíli jsem se třásla a snažila se tyto pocity přebýt pozitivními myšlenkami. Vzdala jsem to. Takhle to nepůjde. Nahmátla jsem mp3 přehrávač, nalistovala správnou složku, zavřela oči a zaposlouchala se do nádherných melodií irské hudby. Už během první písničky se má mysl uklidnila a tělo uvolnilo. Nemyslela jsem vůbec na nic, zbloudilé myšlenky jsem pohotově vyhostila. Mé tělo postupě znecitlivělo, od prstů u nohou až po tepající bolest v týle. V tu chvíli jsem se vznášela. Zažívala jsem stav srovnatelný s opilostí, když si pod parou lehnete, vše se svámi začne neovladatelně točit, až se vám chce zvracet. Lekla jsem se a zlomek vteřiny jsem byla tam co na začátku. Vynadala jsem si do pitomců a zkusila to znovu. Tentokrát to šlo rychleji. Viděla jsem jen samu sebe. Ale byla jsem jiná, ta, kterou jsem pozorovala, měla delší vlasy a rozhodně menší zadek. Pomalu plula v dlouhých, rubínových šatech, střižených tak, aby nepřekážely při chůzi. Výstřich odhaloval bledě zářicí pokožku dekoltu, dlouhé rukávy se vlnily při každém kroku. Odešla jsem na most. Chvíli jsem tam jen tak stála, opírala se o dřevěné zábradlí a zírala do vody. Potok si plynul vlastním tempem a vlny převalující se na hladině připomínaly rozpuštěné želé. Most byl celý ze dřeva, postavený do oblouku, takže jsem stála na nejvyšším bodě. Nakláněla jsem se přes zábradlí a loučila se s vodou, která již doputovala na druhý konec.
Za mostem se rozprostírala louka. Jasně, zní to jako klišé. Kdo by si při meditaci nepředstavoval louku s potokem? Ale tohle bylo čistě v režii mojí mysli, která se naprosto vymkla kontrole. Palouk měl nepravidelný tvar, z jedné starny jej ohraničoval potok, ze zbylých třech hustý smíšený les, zvedající se do nevysokého kopce. Slunce na obloze jasně zářilo, voda se třpytila, tráva měla světlou jarní barvu a byla prodchnuta pampeliškami, zvonky a vlčími máky. Ten nejvíce uklidňující kýč hned po přímořské pláži s palmami a zapadajícím sluncem. Ale bylo mi to jedno. Cítila jsem se šťastně a bezpečně. Hudba hrála. V jednu chvíli jsem se procházela jen tak v rytmu, v druhou už jsem ležela ve vodě. Byla hluboká akorát, abych měla obličej nad hladinou. Porudila kolem mě, přeze mě, její studený dotek mi dodával tolik energie, jako nic v životě.
S další skladbou jsem byla opět na břehu a divoce se roztačila. Nezadýchávala jsem se, námaha mě těšila. Nedržela jsem se žádné choreografie, jen tak, jak to bylo přirozené. Utíkala jsem, jako bych se vůbec nemusela dotýkat nohama země, letěla jsem jako šipka mezi stromy do kopce, dokud jsem nestanula na vrcholu. Opět jsem propadla tanci. Stromy zde tvořily kruh, jeho hranice byla zcela v souladu s mým pohybem. Všimla jsem si, že se ke mně přidávají další, ale nijak jsem na jejich přítomnost nereagovala. Jakoby se mnou byli od počátku, od chvíle, kdy jsem překročila most.
S další písní padla na krajinu noc, měsíc bledě osvětloval scénu a já tančila jen pro něj. A tehdy se to stalo. Během mého tance vyšela z lesa postava. Ihned jsem věděla, že není jako ty ostatní, co se ke mně připojili v kruhu. Z dálky zářila jen jeho bílá košile, ale jak se přibližoval, jasně jsem rozeznávala kalhoty z černé kůže, mile řezaný obličej, tmavé vlasy sestříhané ke krku. Oči jsem si nechala nakonec. Jakmile se dotkly vše bylo jasné. Věděla jsem kam patřím. Aniž bych ho propustila ze svého pohledu dala jsem se znovu do tance. Přidal se ke mně. Vzal mě za ruku a bylo to tak samozřejmé, tak známé. Louka nám ubíhala pod nohama, tanec neměl žádná pravidla, ale přesto vše probíhalo v naprosté harmonii. Naše oči se ani na okamžik neodtrhly, dotýkali jsme se pohledem a řekli si vše důležité. Nohy se pohybovaly rychleji a rychleji, až...
Skladba skončila a já s trhnutím otevřela oči do tmavého nehostinného pokoje. Bylo mi zima na ruce, sluchátka mě nepříjemně tlačila v uších a celé tělo úplně zdřevěnělo. Posadila jsem se s očima upřenýma na neúplný měsíc. Zmateně jsem bloudila očima po pokoji a snažila se ho někde najít. Ale až na sestřino pravidelné oddechování byla místnost prázdná. Chtělo se mi plakat nad tou ztrátou. Chtěla jsem se tam vrátit, ale intuice mi našeptávala, že dnes už se to nepodaří. Mrkla jsem na budík. Paráda, půl druhý. Vrátila jsem se mezi polštáře, zavřela oči a pokojně usnula s jeho tváří za víčky.
