Kapitola pátá
5)
Po zbytek víkendu jsem si nedokázala pomoci a stále hlídala telefon. Andrea si všimla, že se něco děje a pozorně mě sledovala, neřekla však ani slovo. Když ale zazvonil budík v pondělí do školy, skočila jsem pod sprchu a myslela na to, co bych mu asi tak řekla, kdyby zavolal. Nic mě nenapadalo. Šli bychom na rande? O čem bychom se bavili? Ne, nijak mě tato možnost nelákala. Více, než tím, jsem se zabývala Eričinou velkou novinou, která na mě dnes čekala. Netušila jsem, co se zase stalo, když jsem nedávala pozor. Erika měla ráda Ondru, to jsem věděla, ale stejně tak jsem věděla, že Ondra má holky víceméně jen jako kamarádky. Veronika nevypadala, že by se s Michalem pohádali. Budu se zkrátka muset nechat překvapit. Za ty roky už jsem si zvykla, že Erika mi novinky sděluje zásadně tak, aby měly co největší dopad, takže s tím vždy čeká na tu pravou chvíli.
„Alice, budeš mít dnes odpoledne čas?“ Automaticky jsem přikývla a dál do sebe ládovala müsly s mlékem. „Mohla by ses stavit v knihovně a vyzvednout mi tam knížku? Jedu ze školy rovnou do bazénu a nestihla bych to.“
„Samozřejmě.“ Co se týče knihovny, ta mě nikdy neobtěžuje. Erika určitě půjde se mnou a vyklopí mi tam, co mi tak naléhavě potřebovala sdělit.
„Díky, jsi zlatá,“poplácala mě sestra po rameni a s rohlíkem v ruce vyběhla ze dveří.
Erika naštěstí nevydržela se svou novinkou až do odpoledne. „Vyspala jsem se s Ondřejem,“vylítlo z ní během první hodiny. Okamžitě jsem se přestala pokoušet chápat matiku a vykulila na ni oči. Nebyla ten typ, co by přišel o panenství s někým, kým si není jistá, na večírku, během alkoholového opojení.
„No, pane jo,“vydechla jsem a nevěděla, jak se zeptat. Erika nepatřila k lidem, kteří by všechno vyklopili na to nejmenší pobídnutí se všemi pikantními detaily. „A co dál?“ Věděla jsem, že se neurazí. Že to nebude považovat za nedostatek zájmu.
„No, ještě nezavolal. Teda, ne, že bych mu tak úplně dala číslo. Ale klukům jsem u snídaně naznačila, že se vůbec nemají bránit mu ho dát,“usmála se nad vlastní genialitou. Jasně, přímá manipulace a čistý štít – na tom si dávala záležet.
„Je teprve pondělí, určitě zavolá,“prohlásila jsem jako správná kamarádka, přestože jsem o tom dost pochabovala. Ondřeje jsem sice neznala moc dobře, ale dokázala jsem si ho velmi dobře zařadit. Erika prkenně přikývla a dál si dělala poznámky o možnostech řezu trojrozměrnými útvary. Nepřestala ale vyzařovat emoce, které pro mě byly jako otevřená kniha. Chlácholila se lží, jež jsem jí poskytla, ale nebyla už tak mladá a hloupá, aby nevěděla, jak to nakonec dopadne. Bylo mi jí líto. Prožila si toho za poslední rok s klukama dost, přála bych jí, aby dostala, co hledala. Zasloužila si to. Pravda, já nejsem ten nejlepší příklad, dosvětčující, že lidé svou polovičku vždycky najdou. Už dva roky jsem bez přítele, proplouvající nočními dobrodružstvími. Ale ona by takhle dopadnout neměla. Ješě čeká na telefon, to není dobré znamení, asi by to nezvládla. Přestala by věřit v lásku a byla by z ní zahořklá workoholická třicátnice. Najednou jsem dostala hroznou zlost na to, že i Erika musí poznat, o čem svět vlastně je.
„Alice, mohla byste nám předvést následující úlohu na tabuli?“ Náš mladý učitel, který se snažil být za všech okolností milý a kamarádský, si evidentně všiml, že nedávám pozor.
„Jistě,“značně neochotně jsem se zvedla a cestou k tabuli jsem se snažila zahlédnout, který příklad to vlastně počítáme. Mireček, jak jsme říkali mezi sebou matikáři, mě zaujatě pozoroval a nedokázal skrýt, že se náramně baví. Naštěstí se nevyžíval v sadistických hrátkách a tak mi znovu přečetl zadání. Zůstala jsem přihlouple civět a drze jsem se usmívala, jelikož jsem nepochopila ani slovo. Přečetl mi to podruhé, pomalu a dokonce trochu napověděl. No, nechtěla jsem vypadat jako naprostý pitomec, tak jsem si načrtla jehlan a vyznačila počáteční body řezu. Jakmile jsem to viděla před sebou, bylo to jednoduché. Čára sem, čára tam a bylo to. Jehlan rozříznut. Vítězně jsem se usmála, učitel pokýval hlavou a já rychle zaplula zpátky do lavice.
„Šlo ti to, i když jsem vůbec nepochopila, cos to tam dělala,“zašeptala mi unaveně Erika. Polechtalo to mé ego, neboť se ještě nestalo, že bych něco z matematiky pochopila, zvlášť, aby Erika byla mimo.
„Pak ti to vysvětlím,“slíbila jsem trochu namyšleně a s radostí se pustila do dalšího příkladu. Erika se ušklíbla a nijak to nekomentovala, mračila se na body v trojrozměrných obrazcích a úpěnlivě se snažila představit si, kudy by jel nůž.
Do knihovny se mnou nejela. „Musím do práce,“její klasická odpověď. Vstoupila jsem do prosvětleného chrámu, nasála vzduch nosem a po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Odhodlaně jsem vyrazila za svým cílem, ale nepřestávala jsem zkoumat tváře lidí kolem sebe. Ne, že bych věřila, že proti mně po schodišti půjde můj sen. Ale co bych byla za snového člověka, kdybych ztratila naději. Půjčila jsem knížku Andree, ale nechtělo se mi pryč, přestože jsem sama nic nepotřebovala. Mé oblíbené křeslo bylo obsazené, ale našla jsem si jiné, usadila se a odhodlaně otevřela Pýchu a předsudek, když mi začal zvonit telefon. Identifikovala jsem volající a s protočením panenek hovor přijala: „Ano?“
„Dorazíš dneska do hospůdky?“ Hlas ve sluchátku zněl naléhavě.
„Jasně, proč?“ nechápala jsem Jindrovu starost. Proč ho to najednou tak zajímá? „Děje se něco?“zmírnila jsem své překvapení, abych nevyzněla otrávěně. „No, jestli pojedeš na víkend, máme trochu problém s autama, snad se nějak poskládáme.“
„Aha, no, jasně, dorazím, tak se domluvíme,“ukončila jsem a významně se odmlčela, abych mu dala příležitost mluvit, přestože jsem nestála o nic, než rozloučení. Mám Jindřicha a své kamarády ze spolku moc ráda, jezdíme často na výlety a skalní jádro téhle party i v létě na dovolenou. Klub českých turistů podporuje neziskové organizace, jako je ta naše, půjčuje nám prostory pro pořádání akcí, což znamená neuvěřitelnou sešlost lidí různého věku, kteří dokáží uspořádat ten nejsebedestruktivnější večírek, aniž by to na nich zanechalo jakéko stopy. Tedy, ve městě to nefunguje. Ale v horách, to bylo něco jiného. Ráno nás sice sužovala kocovina, ale nikdy to nikoho neskolilo natolik, aby nefungoval. Samozřejmě, jednou za měsíc nám to nestačilo, takže byl ustanoven speciální den, kdy jsme se scházeli v malé hospůdce.
„Dobře...,“protáhl, „tak teda večer. Tak čau-u.“
„Zatím,“ s úlevou jsem típla hovor a počítala, kolik mě to večer zase bude stát. Spousta vína, cigarety a v přítomnosti jistých lidí i nějaký ten panák. Protočila jsem panenky. Tak tohle je můj život? Jistě, je mi devatenáct, ale nějak mi to všechno nesedí. Škola, knihovna, hospoda a tábor. Bezva přátelé, ale jednotvárnost a stereotyp ze mě vysávají všechnu energii. Všechno, co potřebuju, je změna prostředí. V nedohlednu.
