Kapitola první
1)
Kruci! Nesnáším zvonění budíku. Poslepu jsem nahmátla mobilní telefon a stiskla „posunout“. Mám pět minut, než se cinkání ozve znovu a já zopakuji stejný postup. Prozíravě jsem nastavovala budík vždy s půlhodinovou rezervou. Kecám. Nic prozíravého v tom není, takhle vstávám nějaký ten rok, pozdní příchody mě naučily. Vstávat před devátou je zkrátka za trest.
Když už zvony vyzváněly asi po osmé, se zalepenýma očima jsem se zvedla a dovrávolala do koupelny. Jakmile mě začal bičovat příval teplé vody, po tváři se mi rozlil slastný úsměv. Stiskla jsem tlačítko a mé oblíbené cédéčko vlastní výroby spustilo první tóny. Vrátila jsem se ke sprše a když mi zrovna nešplíchala voda do obličeje, zpívala jsem potichu s ním.
Tohle stálo za to. Vlastně jsem neměla moc důvodů, proč ráno vstávat. Čekal mě stejně nudný den jako včera, předevčírem, minulý týden, měsíc, rok. Postupem času jsem se v tom nekončícím stereotypu naučila radovat se z maličkostí. Mám ráda ranní sprchu. Hodinovu snídani – vychutnávání čaje u knížky, která zásadně nepatří mezi povinnou četbu. Před zrcadlem vytvářet tak deset účesů, abych nakonec nechala vlasy rozpuštěné. Na make – up nebylo nikdy dost času, takže jsem vlastně vděčná za každý pupínek, který mě nutí strávit čas v koupelně.
To je jeden z důvodů, proč nemám ráda víkendy. Přes týden jsem po ránu doma sama. Máme jen malý byt, takže na nějaké soukromí nemůže být ani pomyšlení. Bydlíme tu ve třech. Mou patnáctiletou sestru Andreu před několika lety chytlo plavání a od té doby nemá v hlavě nic jiného. Žijeme jen s tátou. Máma odešla, když mi bylo deset. Táta zabředl do masky zodpovědnosti a občas je jeho starostlivost nesnesitelná. „Ale, Alice, musíš přece chápat, že mám o tebe strach!“ Nebo: „Ty už se mnou vůbec nemluvíš?“ Ach jo. Andree se ničeho podobného nikdy nedostalo. Byla sportovkyně. Chtěla plavat na vrcholové úrovni a on ji, jako správný taťka, ve všem podporoval. Co jsem nedokázala nikdy pochopit, proč musí mít plavky dražší než já zimní kabát.
Zděšeně jsem se probrala ze zamyšlení a pohlédla na hodiny nade dveřmi. Klasika, nestíhám. Rychle jsem naházela několik sešitů do batohu. Matika, zemák, chemie, dvouhodinovka laborek a děják. Den na odstřel. Úplně navrch jsem přihodila knížku. Pýcha a předsudek. Samotné mi to už bylo hloupé, četla jsem ji pokolikáté? Sté? Tisící? Sama nevím. Jazyk tohoto vydání byl pro mě hotovou Biblí kralickou. Trnula jsem od začátku, kdy jsem vyčítala Darcymu a Elizabeth jejich hloupé chování, až do konce, kdy bych nejraději byla na jejím místě.
Jako obvykle jsem si knížku otevřela v autobuse a svět kolem mě přestal existovat. Jediné, co jsem vnímala, bylo zastavení – rozjezd, zastavení – rozjezd. Podvědomě jsem počítala zastávky. Měla jsem to dvacet minut jednou linkou. V centru města přistoupila většina mých spolužáků, včetně nejlepší přítelkyně. Eriku jsem znala už od školky a od té doby jsme byly prakticky nerozlučné (kromě těch krátkých mezidobí, kdy jsme se pohádaly a nemluvily spolu – vždy nám to vydrželo nanejvýš týden).
„To se mi snad zdá!“ Zaslechla jsem známý hlas a cítila, jak na sedačku vedle mě něco žuchlo. „Okamžitě to odlož!“přikázala a já automaticky poslechla.
„Tak si představ, co se včera stalo!“ Dychtivě ke mně natočila ten svůj malý špičatý obličejík rámovaný krátkými světlými vlasy. V modrých očích se jí blýskala výzva, ať uhodnu, co se mi chystá říci. Ale než jsem se mohla zamyslet, co se asi tak mohlo přihodit, spustila svým ostrým, ale velmi příjemným hlasem nanovo: „Byli jsem si včera s pár lidma sednou a normálně! Michal chodí s Verčou! Hráli jsme flašku a oni se k sobě pořád tak měli a dneska už je to tutovka.“ Erice svítily oči a nedokázala se neotočit přes rameno, kde zcela nový páreček vyvažoval zatáčky. Tenhle kvalitní drb mě okamžitě rozptýlil z mé truchlivé nálady. Měla jsem velké štěstí. Potom, co spolužáci na základce stáli za pendrek, na gymnáziu se nám hned v prváku podařilo vytvořit velmi silný kolektiv. Jak Verča, tak Michal patří k lidem, které mám více ráda. Bylo to super, teď je nám vesměs osmnáct a jen co odmaturujem, svět bude náš. Což je celkem zajímavá představa, pokud vezmeme v úvahu, že většina z nás šla na gympl proto, abychom o čtyři roky odložili rozhodování o povolání. Jen několik šťastných, jako Erika, věděli, kam chtějí pokračovat dále.
„Ally, posloucháš mě?“ Oslovila mě přezdívkou, kterou jsem získala asi v osmé třídě. Nikdy jsem nebyla ze svého jména nadšená a když jsem se měla někomu představit nebo říci, jak mi má říkat, byla jsem značně na rozpacích. S Erikou jsme tehdy poctivě sledovaly Ally Mc´Beallovou a ji napadlo, že naše jména jsou dost podobná a začala mi říkat Ally. A už mi to nějak zůstalo.
„Poslouchej, bylo to hrozně nanápadný,“zachichotala se ironii a začala mi dopodrobna líčit večer, na kterém jsem opět chyběla. Nejsem moc společenská. Ne, to není přesné. Jsem hrozně líná chodit mezi lidi, ale jakmile jsem mezi nimi, jsem společenská až dost. Jediné, co mě dokázalo vytáhnout ven, byly Eričiny výčitky a přemlouvání. Jelikož vyprávění nevyžadovalo větší aktivitu než přikyvování a sem tam pronesení nějaké poznámky, byla jsem spokojená. Takhle to mezi námi bylo odjakživa. Ona mluví, já poslouchám. Všechny učitelky z nás šílely, protože Erika většinou znala odpověď na otázku, takže automaticky odpověděla, kdežto já ani nezvedla ruku, přestože jsem odpověď znala také. Při těch ojedinělých příležitostech, kdy Erika nevěděla, jsem jí správnou odpověď pošeptala, aby ji řekla nahlas. Někdy kvůli tomu málem vyletěla z kůže, ale časem si zvykla a utlumila svou reakci pouze na nechápavé kroucení hlavou.
Ve škole jsem nějak přežila. O zemáku jsme ještě rozebírali každou podrobnost večera, který mi opět ušel (jak kamarádka nezapoměla kousavě poznamenat). Pak už jsem jen odpočítávala minuty. Hned po poslední hodině jsem vyběhla ven. Zase jsem měla špatné období. Přepadala mě neustále zdrcující tíha na hrudi, zasněnost a touha být sama a jen tak přemýšlet. Vždycky to po pár dnech odeznělo, ale tentokrát to trvalo už druhý týden a má nesoustředěnost se začínala projevovat.
Vyšla jsem před školu a několikrát se zhluboka nadechla. Svítilo sluníčko, hřálo mě do tváří a pod zavřenými víčky mi vykouzlilo hravé barevné stíny. Zima už byla na ústupu, sem tam se ještě povalovaly zmrzlé hroudy špinavého sněhu. Ale bylo teplo. Měla jsem z počasí takovou radost, že jsem si nasadila sluchátka, pustila hudbu a domů šla pěšky. Ještě mi blesklo hlavou, že večer budu muset zavolat Erice a omluvit se za útěk. Nebo jí jen napíšu na netu, pokud se k němu ovšem dostanu. Ale pak už nic. Miluju takovéhle procházky. Ten pocit naprosté svobody, bezstarostnosti a samostatnosti je opojný. Vnímám jen slunce, vítr, vzduch, hudbu a své vlastní myšlenky. Plynou, jak se jim zachce, neuvažuji o ničem konkrétním. Nevnímám nikoho, kdo mě míjí. Být jen chvilku sama sebou, protože člověk ví, že jednou dojde domů, mezi betonové stěny, kde není ani kousek prostoru pro nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo soukromí.
*
„Alice! Ty už sis zase barvila vlasy,“zahulákal otec z kuchyně. Protočila jsem panenky. Na kvalitu svých vlasů jsem si rozhodně nemohla stěžovat, ale barva myšího popela mě doháněla k šílenství.
„Co ti vadí?“zeptala jsem se otráveně a pro jistotu se na něj nedívala. Dnes jsem na nějaké výstupy neměla náladu. Tátu mám sice ráda, ale jeho starostlivost v oblasti, kde o ní nikdo nestojí, mi byla neuvěřitelně protivná.
„Kolikrát už jsme o tom mluvili? Akorát si tím ničíš vlasy a pak fňukáš kvůli roztřepeným konečkům.“ Páni! Kdyby to nebyl můj otec, asi by mě napadlo, jestli není gay. Roztřepené konečky? Těch osm let se mnou a mou sestrou ho fakt poznamenalo. Tak proto si nemůže najít jinou ženskou. Každopádně jsem měla říct něco jako: „Máš pravdu, mluvili jsem o tom už mnohokrát, takže není potřeba to znovu rozebírat.“ Ale místo toho jsem zamumlala něco o tom, že jsem měla odrosty a po zimě mi vlasy krepatěly, což barva srovná. Zároveň ve mně zabublal vztek, že neříkám, co chci, ale to, abych ho neranila. Samozřejmě se tak vyhýbám ublížené přednášce „to mám za to, co pro vás všechno dělám, kolik peněz do vás sypu“ nebo rozzuřené verzi o drzosti.
„Víš co, dělej si co chceš (no to je mi novinka, blesklo mi hlavou), ale nechci tě pak slyšet, že si na ty vlasy stěžuješ.“
Ten večer neprobíhalo nic jinak než obvykle. Andrea dorazila domů pozdě, jako obvykle. Jistě, byla na tréninku, ale já si ji podezřívavě měřila. Občas má zvyk si „trénink“ prodlužovat u svého přítele.
„Máš v kuchyni nádobí,“oznámila jsem jí suše a vrátila se očima ke zprávám v televizi. Ještě jsem si stihla všimnout, jak protočila oči a zamumlala nějakou poznámku, které nebylo rozumět. Nebylo třeba, znala jsem je všechny zpaměti: Tos to nemohla udělat ty?, Nejdřív se najim, Nech mě si odpočinout, teď jsem přišla.
„Tos to nemohla udělat ty?“vložil se do toho otec jako ozvěna mé sestry. „Andrejka je unavená a chce se najíst, ty tu jen sedíš, tak proč jsi to dávno neudělala?“ Zatnula jsem zuby. Ne, nebudu se hádat.
„Ona to za mě taky nedělá. Máme to rozdělené a teď je prostě řada na ní.“ To, že pracuju doma, neznamená, že nemám co dělat, dodala jsem v duchu. Mluvila jsem velmi klidně, na otce jsem se nedívala. Věděla jsem, že nahlas už nic neřekne, ale bude si myslet něco o „bezohlednosti“, „lenosti“ a „sobectví“. Tvářila jsem se, že je mi to fuk. Chtěla jsem, aby mi to bylo jedno a vší silou se snažila zaplašit ten vlezlý pocit provinění, jež byl naprosto nepatřičný.
Stejný večer jako jindy. Po zprávách film. Andrea byla zalezlá v našem společném pokoji, ale já musela sedět s tátou. Byl otočený zády k televizi a dokončoval nějakou zprávu na počítači. Dokud to nedodělá, nemám s internetem šanci. Notebook má sestra vedle a jen tak mi ho nedá. „Něco tu řeším!“ Její obvyklá odpověď. Zajímalo by mě, co furt s kym řeší. Beztak si píše s klukem, se kterým strávila celé odpoledne a večer a uvidí ho zítra ráno, protože mají trénink ještě než začne škola. Nemohla jsem se dočkat konce filmu. Ani nevím, co to bylo. Opět nějaký neurčitý americký nesmysl, na který se člověk prakticky nemusí dívat. Neutrální filmy, když člověk nemá na nic náladu.