Kapitola třetí
3)
Tentokrát mě neprobudil vřískající budík, ale má nesnesitelná sestra.
„Promiň, já nechtěla,“omluvila se mi, když si všimla, že jsem vzhůru. Kupodivu to znělo upřímně. Hodiny ukazovaly šest.
„To nic,“vstala sem a dovrávorala do sprchy. Studená voda tišila rozpálenost těla, ale moje mysl zůstávala stále v té zvláštní chvíli, kdy jsem nebyla sama. Nevím, kdo byla ona, ale ten muž byl můj. Věděla jsem to. Znala jsem ho. Ale ve chvíli, kdy jsem si chtěla znovu vybavit jeho obličej, jeho pohled, mnou projel ochromující záchvěv strachu. Nedokázala jsem to. Pamatovala jsem si pevné pouto jeho pohledu, ale ne jeho tvář. V tu chvíli mi naprosto nekontrolovatelně vytekly slzy. Abych se jich zbavila, namířila jsem příval vody do obličeje. Neschopnost se nadechnout mě paradoxně uklidňovala. „To nevadí,“šeptala jsem sama sobě. „Možná to je to, na co se musím zaměřit, abych ho našla. Ne tvář, ale pocit.“
„Ally, ty vůbec nedáváš pozor. Zapisuj si poznámky, já to sama nestíhám,“sykla na mě naštvaně Erika. Vrátila mě zpátky do třídy. Seděli jsem v učebně dějepisu. Tři lidi nalevo a dva naprovo ode mě horečně přepisovali výklad, ostatní se věnovali každý své vlastní práci, popřípadě piškvorkám. Erika měla ve tváři naprosto strhaný výraz a frustrovaně s snažila přimět pero k rychlejšímu vydávání inkoustu.
„Promiňtě, ale my jsme se těsnopis neučili, mohl byste, prosím, trochu zpomalit?“ Můj hlas zněl otrávěně a nedůtklivě. Profesor se usmál. U někoho jiného bych si nedovolila být tak drzá, ale dějepisář byl v pohodě.
„Promiňte, kolegyně, nemusíte to psát všechno. Jen to důležité.“
„Souvislosti jsou důležité, z nicneříkajících hesel se nic nenaučíme.“Něco ve výrazu mých očí mu zabránilo se se mnou dále přít a usilovně se snažil číst pomaleji. Erika na mě mrkla s úsměvem a vrátila se ke svému papíru. O včerejším útěku nepadlo ani slovo, ráno se se mnou bavila zcela normálně. Její občasné nálady nechápu.
„Nechceš jít dneska na oběd?“zašeptala a čekala, než dopíšu větu, abych jí mohla odpovědět.
„Jasně.“ Usmála se. Naše výměna neušla profesorovi, který pohotově opět zrychlil svůj výklad.
Zbytek dne jsem měla jako v mlze. Po škole mě Erika zatáhla do Mc´Donalda, tradičního to místa našich obědů, kde jsme nechávali až příloš mnoho peněz. Seděli jsme tam asi hodinu, ale nával lidí, kteří se tam nahrnuli nám bránil v soukromé konverzaci a tak kamarádka navrhla přesun na horkou čokoládu. Odevzdaně jsem souhlasila, přestože jsem věděla, že z kopce poctivé šlehačky, kterou dostaneme, nám bude oběma zase pěkně špatně.
„Měli bychom pomalu rozeslat pozvánky kvůli narozkám. Který víkend by se to hodilo?“ Erika vytáhla diář a důležitě v něm přetáčela stránky tam a zase zpátky. Byla to tradice už od prváku. První zahradní párty, které pak pokračovaly v nepravidelných intervalech celé léto, byla zárověň oslava narozenin Eriky a Verči.
„Myslím že by bylo lepší to o týden posunout. Tadyto pondělí máme naplánovaný tři písemky, někteří by to mohli použít jako výmluvu. Bude to v pátek, ne?“ Nakláněla jsem se jí přes rameno a píchala ukazováčkem do diáře.
„Třeba ty? Ne, nechci to slavit až po narozeninách. Uděláme to buď tady nebo o týden dřív.“
„No, tak v tom případě to raděj udělej ten poslední víkend. O týden dřív je čtrnáct dní před narozeninama Verči a je to přece párty vás obou.“ Raděj jsem pomlčela o tom, že o týden dýl je vlastně předvečer Verčiných narozenin. Erika byla hodně kamarádská a na několika lidech, které považovala za své nejlepší přátele jí moc záleželo, ale nejvíc na světě měla stejně ráda Eriku. „A vím, že poslední dobou moc ven nechodím, ale tvoje narozky bych si za nic na světě nenechala ujít.“ Řekla jsem to jakoby nic, ale v podtextu se skrývala tichá výčitka. Erika jen nadzdvihla obočí, ale neřekla nic. Věděla proč. Ze všech lidí, co mě kdy znali, ona nejlépe dokázala čelit mým náladám. Poznala, že mám „temné období“ a moc dobře věděla, že se se mnou nemá přít. Že to všechno přejde, vysvitne slunce a bude zase dobře. Zajímalo by mě, zda si všimla toho, jak dlouho to tentokrát trvá.
„Promiň, ale zaplatíme, už musim jít,“dopila jsem zbytek sklenice a hodila na sebe bundu. Erika se snažila stačit mému tempu, přesto byla několik kroků za mnou. Vyběhla jsem ven a zhluboka se nadechla chladivého vzduchu prosyceného sluncem. Zavřela jsem oči a čekala na přítelkyni.
„Tak jdeme? Myslela jsem, že jsi musela jít,“dloubl do mě Eričin otrávený hlas.
„Jasně, chci skočit ještě do knihovny.“
Rozešli jsme se na náměstí a já doslova vyběhla kopec. Jen jsem vstoupila do té prosklené budovy, obklopil mě mír. Tady jsem mohla být sama. Sestoupila jsem dolů, nevšímala si zaměstnanců, prošla uličkami rovnou ke svému oblíbenému křeslu, sundala bundu, pohodlně se usadila a vytáhla knihu. V tu chvíli svět kolem přestal existovat. Prožívala jsem s Elizabeth její trápení a nevnímala lidi, kteří kolem mě procházeli. Jedna část mé mysli se zaobírala jsem romantickým příběhem, druhá přemýšlela, kdo by se mohl vynořit z poza rohu a změnit můj nudný život. Někdo by mohl říci, že je to zbabělé – pokud nejsem se svým životem spokojená, měla bych ho změnit sama. Nemohla jsem se dočkat, až z tohohle města vypadnu. Nebylo to sice jen špatné, ale toužila jsem po nových lidech, nových zážitcích a především samostatnoti, kterou mi mohla dopřát jen vysokoškolská kolej. Už jen půl roku a přestěhuji se do Prahy. Teda pokud mě vezmou na vysokou.
Přistihla jsem se, že knížku svírám ochablými prsty, ze kterých hrozilo, že každou chvíli vypadne. Namísto, abych četla, jak jsem měla původně v plánu, jsem zírala na jedno místo na podlaze a utápěla se ve vlastních myšlenkách. Zatřepala jsem hlavou a rozhlédla se, jestli si mé chvilkové nepřítomnosti ducha nikdo nevšiml. Mrkla jsem na hodinky. Šest pryč. To zas bude doma keců. V rychlosti jsem sbalila kabelku, nedbale na sebe hodila bundu a rychle odcházela. Mezi pípacími rámy jsem se trochu zarazila, ale když poslušně mlčeli, pokračovala jsem dál a doufala, že mi pojede autobus v nějakou rozumnou hodinu. Šla bych raději pěšky, ale bylo pozdě, měla jsem hlad a nutnou potřebu půllitru čaje. Napadlo mě, jak je strašně nefér, že závislí na kofeinu seženou svou drogu na každém rohu, ale lidé závislí na teinu mají smůlu. Podle jízdního řádu to jede za pár minut. Protestantivně jsem vytáhla knížku, tady, na čerstvém vzduchu, když každou chvíli hlídám autobus, se mi nemůže stát, že bych upadla do snu jako předtím.
„Já ho asi zabiju!“ Ležela jsem ve vaně a užívala si horka, když Andrea nakoukla do koupelny s něsmělým „Můžu?“. Přikývla jsem a jen co za ní zaklaply dveře, už spustila.
„Ten kluk je absolutně nemožnej! Proč mi tohle dělá? Ví přece, že se musím připravovat na mistrovství republiky, sám to zná, když se mu blíží soutěž, ale on ne, on raděj bude otravovat a obviňovat mě z toho, že s ním nechci být. No, řekni, copak je to normální?“ Nadechla jsem se, abych odpověděla, ale Andrea už mezitím byla o několik kilometrů dál. „Jasně, copak můžu za to, že jsem lepší než on, měl stejnou šanci se na mistrovství dostat jako já, totálně to pohnojil, měl si vybrat nějaký lehčí styl, ale on ne, bude machrovat a závodit v motýlku, přestože jeho technika je naprosto příšerná, jen aby mi dokázal, jakej je sportovec. A teď to má.“
„Co tě na tom překvapuje, vždyť to znáš, chlapi a jejich ego,“snažila jsem se jí utěšit dávkou feminismu.
„Chla – co?“
„Chla-, chla-, chlapci!“ Dokončila jsem náš interní vtip a rozesmáli jsme se jako praštěné. V tu chvíli jsem svou sestru milovala. Byly chvíle, kdy to tak moc nebylo, ale teď, když jsme se smáli našemu soukromému vtípku, který ani není moc vtipný, panovalo mezi námi ono pouto sesterské sounáležitosti, které jsem tak často postrádala.
„Máš pravdu, bude to jen ego, ale tak co mám dělat, přestat závodit, aby se on cítil jako chlap?“ Vrátila se Andrea k původnímu tématu.
„Samozřejmě, že ne. Pokud je to z jeho strany láska, tak to pochopí. Kluk, který tě miluje, neupřednostňuje sám sebe. On to překousne, neboj, jen ti trochu závidí. Ale nedělala bych si s tím moc starostí, vy dva jste zkrátka nechutní, takže se obávám, že to jen tak nezabalíte.“ Píchla jsem si svým typickým cynismem. Sestra se na mě divně zadívala. No jasně, zas to nepochopila, vezme si to osobně a bublina sesterstva praskne. Preventivně jsem na tváři vyloudila šibalský úsměv a spiklenecky na ni mrkla. Nebo aspoň doufám, že to bylo spiklenecké mrknutí. Nikdy nevím, jak u takovýchto činností vypadám, takže je také možné, že to adresátovi připadá jako nějaká karikatura. Ale Andy mi naštěstí úsměv opětovala, sice takový nesmělý a nevědoucí, ale přesto úsměv.
„Tak díky. Nechám tě teď se v klidu vykoupat,“prohlásila ohleduplně a nechala mě samotnou. Teď, když mě probrala z mé osamělé strnulosti osobním rozhovorem, mi najednou koupelna připadala prázdná a vana plná horké vody a načechrané pěny depresivní. Celá jsem se potopila, voda se nade mnou zavřela, zaštípala mě v nose a po chvíli, která se mi zdála kratší než by měla být, jsem se začala dusit. Otráveně jsem se vynořila, prskala kolem sebe a snažila se vytřít si vodu a pěnu z očí a vyklepat ji z očí. Věděla jsem, že moje oči jsou teď červené, pálili mě jako čert. Táta má pravdu, voda z kohoutku je strašně chlorovaná. Nejen, že se nedá pít, ale za chvíli se snad budeme i koupat v balenné vodě. A proč o tom vůbec přemýšlím. Nedává to smysl. Koupat se v balené vodě je neekologické a paranoidní. A ujeté ve stylu Hollywood.
Rychle jsem si umyla vlasy a těšila se, až si s čajem lehnu k televizi. Z obýváku ke mně doléhala znělka večerních zpráv a tak jsem se alespoň orientovala kolik je hodin. Tedy ne, že by to bylo důležité. V pyžamu mi bylo příjemně, bylo to jako vrátit se domů. Měkké chlupaté ponožky, župan, deka, čaj, kniha a film. Večerní idylka. Možná nudná, ale co.
„Alice, vydrž, prosím, chci se podívat na sport.“ Táta ani nezvedl oči od monitoru, ale tak dobrá. Měl tam zase otevřený nějaký důležitě vypadající dokument, což značí jediné – dnes se k internetu nedostanu. Možná, že když měla sestra tak družnou náladu, mohla by mě k notebooku chvilku pustit. Tedy, ne že bych tam měla moc co dělat. Na skype nemám náladu, zapla bych jen stahování nějakýho filmu a pak se nudila u hraní karet. Na klíně mi leží Sofiin svět, který bych měla přečíst, ale vidím to spíš na Alenku v říši divů. Z filmu, jsem ale nevnímala ani slovo. Těšila jsem do se postele, kdy se schovám pod peřinu a znovu uvidím jeho. Snad se mi tentokrát podaří jej vidět jasněji.
Ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to. Znovu a znovu jsem se snažila zklidnit, znovu a znovu si vybavolala útržky včerejšího vidění, opakovala cestu, jež mě k němu zavedla, ale neviděla jsem nic. Nakonec jsem to vzdala s tím, že se snažím až moc. Vidění ke mně musí přijít samo, jakmile se ho snažím vynutit, zablokuju se. Ráno mě ale probudil sžírající pocit viny, který jsem si nedokázala nijak vysvětlit. Prolistovala jsem diář, poznámkový blok, lámala si hlavu co kdy po mě táta chtěl, ale nepřišla jsem na nic, co by ve mně mělo vyvolávat takové pocity. Pokud si pamatuju ani se mi nic nezdálo. Nastavila jsem obličej přívalu ranní sprchy, napočítala do deseti a v tu chvíli ke mně pravda přišla sama. Pocit viny se týkal mého pokusu o vidění. Netušila jsem, jak to vím, ale pokus, který jsem považovala za nevydařený, měl nakonec úspěch. Něco jsem mu provedla. Něco hodně špatného. Proto ho nemůžu najít. Proto se mi nepodařilo jej znovu spatřit. Je pro mě tabu, dokud to nenapravím.
